Jdi na obsah Jdi na menu
 


Způsoby obrany obětí domácího násilí

17. 6. 2010
 
 
Jiří Sedlák,  Karel Janský,  + Jana Kunová, Zdeňka Paňáková  
 
Psychologická poradna Brno
 
jirisedlakdrsc@seznam.cz, karel@jansky.cz, KunovaJana@seznam.cz, zpanakova@seznam.cz
 
verze v PDF ze sborníku
 
Abstrakt:
 
Oběti domácího násilí používají při obraně násilnických činů pěti různých strategií. Jako východisko mohou použít novelu trestního zákona 140/1966 Sb., § 215a.Při posuzování jsme vyšli z definice domácího násilí podle Světové zdravotnické organizace. Během 17 roků jsme vyčlenili pět komplexních typů obranných reakcí obětí. Nejdůležitější příčiny odlišných voleb obrany proti násilí jsou v pevně zafixovaných sociálně psychologických stereotypech obou aktérů, závady až poruchy psychosociálního charakteru a jejich různé struktury postojů.
 
Klíčová slova:
 
hlavní znaky domácího násilí, § 215a trestního zákona 140/1991 Sb, příčiny řešení problémů, obranné typy řešení potíží u obětí.
 
Úvod
 
Rozhodování obětí začít se bránit domácímu násilí (dále jen DN) trvá mnohdy léta Proč tomu tak je ? Jak to, že se tak dlouho rozhodují než se obrátí o pomoc buď sousedů nebo nějaké poradny či sociálního odboru nebo policie ? Většina se ale rozhodne vůbec o pomoc nepožádat a do poradny nejít. DN začíná nejdříve snižováním důstojnosti oběti ze strany agresora, pokračuje občasnými, později častými fackami otevřenou dlaní, zesiluje se použitím pěstí, kopanci. dochází až k ohrožení zdraví a někdy i na ohrožení života. Oběť neumí včas poznat agresi, která zž má formu domácího násilí (dále jen DN). To mnohdy pochopí až později při soužití. Když dostane oběť první facku, považuje to za ojedinělý čin agresora a mnohdy oběť bere vinu na sebe. Facka je už zcela nepřípustný čin násilníka. Po prvních fyzických „trestech“ už považujeme z psychologického i právního hlediska ženu nebo dítě za osobu „ohroženou.“ DN pokračuje s přestávkami, sílí. Vznikají pro oběť až kritické situace. Násilník má většinou fyzickou převahu. I když se činy agresora stupňují, oběť donekonečna věří, že se partner změní. U domácího násilí se však situace sama od sebe nezmění. Paradoxně záleží v prvé řadě na oběti, aby se vůbec rozhodla a aby se rozhodla včas (sr.: Sbírka ... 1994, P. Šámal 2004). Tento postoj naší společnosti je podložen zavedením neoliberální teorie do praxe (sr.: G. Mikl-Horke 2004, 2005, R. Fevré 2003, N. Fligstein 2001).
 
Překážky při rozhodování oběti
Když se oběť rozhodne, že nic neoznámí, že si problémy vyřeší sama a pomoc zvenčí nehledá, pak je velmi obtížné pomoci jí. Ani když se ohrožená oběť rozhodne požádat v poradně o pomoc, její odborníci povětšině vyslechnou od ní popis činů násilníka. Vylíčí své psychické útrapy a způsoby fyzického napadání její osoby, případně i dítěte. Odborníci vyslechnou, že byla i sociálně omezována, že jí násilník nadával, pořád křičel, vyhrožoval, snižoval její důstojnost na veřejnosti apod. Pozorně vyslechnuté příběhy se v poradnách registrují jen zběžně, většinou vůbec ne, převážně jen administrativním způsobem, popisně, nezaznamenávají se žádné podrobnosti, neregistrují se vyslechnuté příběhy např. formou kazuistik.Vyplní se formulář, ve kterém je uveden věk, se svolením oběti i její jméno, údaj odkud se o poradně dozvěděla apod.
 
Proč? Posláním poradny je pouze oběť uklidnit a dát jí právnické a psychologické rady a také ji odkázat na další instituce. To je pro poradnu dostačující aktivita. Jenom v některých poradnách se tím nespokojí. Kromě vyslechnutí oběti DN, psychické pomoci při respektování jejího psychického stavu a provedení hrubé diagnostiky vztahu, individuálního přístupu, ji nabízejí v první etapě další konzultace, při nichž probíhá většinou racionální psychoterapie. A také autopsychoterapie oběti. Dále poskytují poradci odbornou podporu jejímu sebevědomí, odkazují na sociálněprávní poradenství, na další pomocné organizace státního i nestátního charakteru. Doporučí jí, aby se obrátila na právníka. To ovšem nemůže oběti účinně pomoci v její strastiplné a dlouhodobé obranné činnosti při hájení vlastních práv.
 
Začátek pomoci oběti DN je jistě dobrý, ale jeho další pokračování je ponecháváno na vůli oběti DN. Oběti mají v ČR daleko míň práv než jejich pachatelé. V ČR dochází každý rok v průměru k padesáti konkrétním činům, kdy se oběti staly cílem agresorů a kdy se případ řeší dokonce až soudní cestou. Pachatelé mají v ČR u soudu větší zastání a větší práva než jejich oběti. Je jim okamžitě poskytnuta přednostně právní pomoc a také rady od právníka. V případě obětí tomu tak není. Obětem není od státu zajištěna anonymita. Zveřejňovat údaje o osobních datech oběti, o jejich jménu, bydlišti a také zveřejnění fotografií oběti lze jenom se souhlasem oběti. To se nedodržuje. 
 
Kromě toho dospělý zástupce nezletilé oběti DN není účastníkem trestního řízení. Na rozdíl od sociálního pracovníka nemá právo nahlížet do spisu, klást u soudu dotazy na svědky, používat opravné prostředky, požadovat po pachateli náhradu za nemateriální újmu, tedy za újmu psychickou, sociální osobnostní. To všechno bez ohledu na to, že oběti mají značné psychické problémy. Domníváme se, že je to vlivem neoliberální teorie, podle níž se má každý postarat sám o svoje věci. Odborníků, kteří by mohli zaštiťovat účinnou pomoc obětem DN je velmi málo (srov.: P. Kubálková 2008).
 
Dříve získané a upevněné stereotypy osoby násilné i stereotypy osoby ohrožené DN jsou obvykle úzce spojeny. Stereotypy, postoje, nejen ve fyzické, ale i v psychické, sociální, ekonomické a v sexuální oblasti obou subjektů se vytvářely v ontogeneze samostatně a dlouhou dobu. Dotvářely se během společného soužití v partnerském nebo v manželském vztahu. Nelze očekávat, že se vůbec samy o sobě změní okamžitě nebo v krátké době. Výcvik zaměřený na jejich změny není v ČR soustavně organizován. Jen ve výjimečných případech se koná.
 
Oběti DN svoje práva většinou neznají, takže např. nevědí, že je tzv. „důkazní břemeno“ na nich, nikoli na agresorovi. Oběti podporují sice v poradnách psychicky i sociálně, neboť práva obětí byla porušena, trpí pocitem bezmocnosti. Většinou se setkávají s administrativním způsobem řešení, kdy mnohdy chybí citlivý přístup těchto orgánů. Odborníků, kteří by jim mohli zaštiťovat v ČR účinnou pomoc, je velmi málo (sr.: J. Křivohlavý 2004). 
 
Během činnosti naší poradny v Brně jsme se setkávali s několika typy osobnosti obětí, jejichž reakce při řešení vzniklých problémů měly různé formy. Od nečinnosti až po agresivní řešení samotných obětí. Pokusili jsme je utřídit podle hlavních znaků do pěti skupin.
 
První typ
 
Oběť DN se chová pro své okolí nepochopitelně Své útrapy zapírá či bagatelizuje, agresora omlouvá, obviňuje sama sebe. Jedná se ale o přirozenou reakci – jde o nevyhnutelnou odezvu lidského organismu a lidské psychicky vystavené nepřetržitému násilí. Týraná žena je často okolím považována za méněcennou, neschopnou, neboť prý „selhala“ ve své roli vést funkční partnerství nebo manželství, selhala dokonce i při výchově dětí. Příbuzní, kolegové, přátelé velmi často myšlenku osobního selhání oběti podsouvají. Oběť pak tyto jimi popsané reakce a pocity přijímá za své (srov.: Ženy bez násilí 2008).
 
Prožité násilí zanechává hluboké rány na tělesném a především na duševním stavu konkrétní oběti. Následují depresivní nálady a pocity strachu, závislosti na násilníkovi. Je přesvědčena, že neexistuje nikdo, kdo by jí mohl pomoci, a že v dané situaci pro ni není žádné východisko. V důsledku těchto nálad postižená týraná osoba na svoji situaci rezignuje. Aby se dokázaly oběti vyrovnat s depresemi a stavy úzkosti, jsou často nuceny užívat léky na jejich ztlumení. To jsou hlavní důvody, proč některé oběti DN skrývají své potíže spojené s agresivitou v domácím prostředí. Zatajují je dlouhá léta svým rodičům, sourozencům, přátelům, známým. Nikdy nenavštíví poradnu nebo odborníka, aby získaly pomoc a podporu. V letech 1992, 1996 a 2000 byla realizována analýza 3.082 záznamů, shromážděných během pěti roků (srov.: M. Martinková a spol. 2007). I když zahrnovala vybrané druhy deliktů, násilí téměř dvě třetiny zkoumaných nenahlásili 
 
Od 1.6.2004 je v trestním zákoně (§ 215a) zakotvena možnost stíhat domácí násilí. Poradny by měly informovat oběti o možnostech tohoto zákona, poradit jim, jak jej využít, případně i použít zákona o vykázání násilníka z bytu. Jaké procento obětí domácího násilí nenahlásilo trestnou činnost násilníků v rámci uvedeného průzkumu, není známo. Odhady uvádění, že je to většina případů. Oběti buď neznají žádnou organizaci, která by jim mohla pomoci nebo nedůvěřují policii a orgánům činným v trestním řízení, že by byla jejich pomoc účinná. Tento typ oběti je vysloveně pasivní, problém DN násilí neřeší (sr.: T. Novák, B.Průšová 2005). 
 
Druhý typ
 
Oběť DN se po jisté době rozhodne a navštíví poradnu Pravděpodobně svoje problémy předtím popsala členům vlastní rodiny, sousedům, známým. Cítila potřebu se svěřit se svými problémy. V poradně se setká s právníkem a psychologem. Během sezení v poradně se chce „vypovídat.“ Opakuje v poradně totéž co vypověděla svým známým. Popíše jim svoje potíže, které doma prožívala několik roků se svým partnerem. Její líčení je citově podbarveno, mnohdy zachází do podrobností. Oba odborníci ji s porozuměním a s účastí vyslechnou. Poskytnou jí rady právního a psychologického charakteru. Oběť se např. dozví, že se má obrátit na policii, má zajít také na sociální oddělení, pokud byly děti přítomny týrání matky nebo byly také samy týrány. Má vyhledat lékařskou pomoc. Podat návrh policii, neboť jde pravděpodobně o podezření z páchání trestného činu. Má si najít svého právního zástupce. Oběť odejde z poradny nejen uklidněna, mnohdy i s úsměvem. Vrací se však do stejného prostředí, ze kterého se přišla poradit.
 
Takové počínání evokuje baladu K.H.Borovského O králi Lávrovi. V ní, jak je známo ze školní četby, se holič Kukulín, když se dozvěděl o dlouhých uších krále, měl zákaz o tom hovořit. Onemocněl. Svěřil se babce kořenářce a podle její rady své tajemství pošeptal do vykotlané vrby. Analogie počínání Kukulína a oběti je zřejmá. Oběti tohoto typu stejně v poradně jako dříve u přátel,. postačuje vypovídat se a tím se uklidnit..Všechny starosti z ní jakoby na čas spadnou. Jde v podstatě o formu autopsychoterapie. Podání podnětu na stíhání agresora je však spojeno s řadou potíží, o kterých oběť nic neví. Ani po nich nepátrá. Nikdo ji o nich neinformuje. Oběť se v našem případě o vlastní aktivní řešení z různých důvodů ani nepokusí. Tento typ oběti DN sice projeví určitou aktivitu, ta je však velmi omezená a nevede k cíli, zastavit nebo omezit formy DN (sr.: M.Pospíšil 2007). muzvpozadi_prokrasnetelo.cz.jpg
 
Třetí typ
 
Tento typ se projevuje jako typ po jistou dobu aktivní.I v tomto případě se oběť též potřebuje někomu svěřit. Vybere si poradnu. Když v poradně vyslechne rady, poděkuje, odejde a z rad realizuje obvykle jen část. Např. opakovaně navštíví obvodního lékaře, vyžádá si zprávy o zranění. Požádá i psychiatra nebo odborného psychologa o záznam, který se týká forem fyzické, psychické a sociální újmy na zdraví. Totéž realizuje u dítěte. Záznamy předloží policii na obvodním oddělení. Další aktivity však buď nedokáže provádět nebo je neumí provádět. Zdají se jí buďto moc složité nebo neuskutečnitelné, či nevěří v jejich úspěch, nebo ze strachu před partnerem další aktivity zastaví a v aktivitě nepokračuje. Zábran se vyskytuje celá řada. Je to např. neznalost vlastních práv či práv nezletilých, absence uplatňování práv u sociálních pracovníků, u policistů, aktivní vyžadování záznamů o jednání, kontrola uvedených záznamů, právo k záznamům dodávat písemné doplňky, připomínky, námitky. To všechno vyžaduje dovednosti, které nejčastěji oběti chybí.
 
Motivy částečné nečinnosti existují u dospělých i u nezletilých obětí DN. Ty by se daly např. v poradně zjistit, protože oběti by o nich samy v poradně mohly vypovídat. Z jejich spontánních výpovědí by se u obětí mohlo na jejich motivaci usuzovat.Avšak když samy oběti pomoc nevyhledají, je situace pro ně často bezvýchodná. Jestliže kdyby v poradně oběti o své motivaci mlčely, bylo by možné jim pomoci. Oběti buď samy nebo na podnět poradce jako motivy svých pasivních nebo aktivních počínání vůči násilníkovi uvádějí lásku, přehlížení násilí, ochranu rodiny, zvyk na týrání, nedostatek odvahy, smíření s osudem apod. (srov.: T. Strnadová 2008). Otázka motivace obětí je samostatný problém, stejně jako otázka manipulace násilníků. 
 
Čtvrtý typ
Je to také aktivní typ. Oběť plně využívá svých práv. Často se radí s odborníky. Pod jejich dohledem a kontrolou píše zprávy např. policii, sociálnímu pracovníkovi, vyžaduje od nich zápisy. Dobře ví, že prosazování vlastních práv a práv dítěte se rovná vytrvalému a dlouhodobému úsilí, které vyžaduje důslednost, trpělivé a přesné shromažďování písemných dokladů, které pak předloží jako důkazy pro svá tvrzení. Povinnost předkládat důkazy, tzv. důkazní břemeno je na oběti, nikoli na agresorovi, který může bez důkazů předkládat soudu cokoliv. Z tohoto důvodu se často většina kauz buď před soud nedostane nebo je sice řešena, ale nepatrné procento končí potrestáním násilníka.
 
Poslední typ
 
Jestliže vezme oběť DN řešení problémů s partnerem do svých vlastních rukou,vnucuje se otázka. Byla k vraždě partnera donucena jeho násilnostmi nebo patřila ona sama k typu osobnosti, u kterého byla agresivita latentní ? Z psychologického hlediska na tyto otázky neznáme odpovědi. Takových případů se v ČR vyskytlo několik. Byly patřičně medializovány. Šlo např. o kauzu K. Velikovské (2007) aj. Jiný případ svědčí o sebeagresi. Kvůli manželským neshodám, které vyvrcholily rozvodem, se matka (38) pokusila svým dvěma synům (9 a 13) i sobě podat léky s cílem usmrtit je i sebe. Soudní znalec zjistil, že brala drogy. Žena to vysvětlovala pitím tvrdého alkoholu braním léků, kvůli psychickým problémům. Staršího navíc pořezala na ruce když spal. (sr.: J. Bednář 2007, J. Rychetský 2007, J. Štos 2005, K. Velikovská 2007). Známý je případ Michala Baitlera (17), Daniela Čermáka z Prahy 6, aj.
 
Závěr
 
Příčiny, proč některé oběti domácího násilí buď svoje problémy vůbec neřeší nebo se je sice pokouší řešit, ale aktivity, které přitom používají, jsou víceméně nedokonalé a kusé, nejsou často dovedeny do konce, mají celou řadu závad. Ta způsobují, že je jejich snažení neúspěšné. Příčinou je skutečnost, že je nikdo z existujících poraden ani nikdo z orgánů činných v trestním řízení přesně a úplně neinformoval, a to nejen o jejich právech, ale i problémech během řešení a trestním stíhání agresora, ale ani jim nikdo nevypracuje např. podání o podezření z páchání trestního činu. Většina obětí DN neumí sepsat žádost, nepožaduje zápisy z jednání. Jen málokteré oběti jsou schopny uplatnit všechna práva, a svého agresora nechat potrestat. Výjimečně některé oběti berou neoprávněně zákon do svých rukou a samy se dopustí násilí buď proti sobě a svým blízkým nebo proti násilníkovi.
 
Literatura
 
Bednář, Jiří: Za pokus o vraždu manžela podmínka. Právo 17, 2007, č. … s. 7, 3.5.07.
duch: „Do roka a do dne manžel zemře,“ řekla v den svatby. MFD 19, 2008, č. 66,s. C 1, 18.3.08.
Fevré, Ralph: The new sociology od economic behavior. London 2003.
Fingsteein, Neil: The architecture of markets. An economy sociology od twenty-first-century capitalist societies. Princeton 2001. 
Křivohlavý, Jaro: Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha 2004. 
Kubálková, Pavla: Oběti zločinů budou mít víc práv. LN 2.7.2008, s. 4. 
Martinková, Milada: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2007.
Mikl-Horke, Gertraude: Oekonomische Ungleichheit und politische Diszipplinierung. Anmerkunger zu Foplgen des neoliberalen Kapitalismus. Internationale Zeitschrift Sozialpsychologie und Gruppendynamik in Wirtschaft und Gesellscgaft 30, 2005, Hft. 111/2, S. 12-26.
Mikl-Horke, Gertraude: Globalisation, transformation and the diffusion of management. Inovations. In: Journal for east european management studies 9, 2004, s. 98-122.
Mikl-Horke, Gertraude: Die Diffusion von Unternehmens- und Managemementkonzepten als Aspekt der Globalisierung. In: Mayerhofer, et al.(red.): Globalisierung und Diffusion. Frankfurt, IKO 2005.
Novák, Tomáš, Průšová, Bohumila: Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha, Grada 2005.
Oběť domácího násilí. Praha, Ženy bez násilí 2008.
Pospíšil, Miroslav: Řešení konfliktů a stresů, manipulace v komunikaci. Plzeň 2007.
Rychetský, Jan:Postavila se teroru manžela a teď je šťastná. Právo 27.10.2007, s. 7.
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR 1994. 
Šámal, Pavel: Novela trestního zákona.Kvalifikovaný výklad k § 215a. Zpravodaj BKB 2004.
Štos, Jakub: Za objednání vraždy dostala žena deset let. Zabití muže zadala u agenta policie. MFD 16, 2005, č. 16, s. C 4, 20.1.05.

Velikovská, Kamila: Svobodná, i když za mřížemi. Praha, XY nakladatelství 2007. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář