Změny sociálních stereotypů obětí domácího násilí
Změny sociálních stereotypů obětí domácího násilí
Changes of social stereotypes of the victim
Vratislav Kovář
Abstrakt
Autor záměrně omezil problematiku možných změn sociálních stereotypů obětí na případy verbálního styku při průběhu dlouholetého domácího násilí. Agresivní partner je u domácího násilí jednoznačně iniciátorem jednostranných útoků vůči oběti. V násilnostech obvykle kombinuje typy fyzického s psychickým násilím V takových případech účinné obranné mechanismy slovního charakteru oběť neovládá. V příspěvku se uvádějí příklady, z nichž vyplývá záporná úloha stereotypů jak na straně útočníka, tak na straně oběti. Sociální stereotypy obětí i agresora domácího násilí podstatně omezují možnosti optimálního soužití i dorozumění. Týkají se obtížného dosažení shody nebo kompromisu .při řešení běžných konfliktů.. Komunikace, která vybočuje z běžné společenské normy determinuje obranné mechanismy oběti. Ovlivňuje nepříznivě verbální obranné reakce oběti. Autor nabízí použít u obětí psychoterapii jako jednu z možností měnit jejich nevhodné verbální stereotypy a také sociální výcvik.
Klíčová slova: stres posttraumatický, efekt psychoterapie obětí domácího násilí
Summary:
The author on purpose limited the set of problems of possible changes of social stereotypes of the victim to CASE of verbal contact in the course of year long course of domestic violence. The aggressive partner in DV is unambiguously the initiator of one-sided attacks towards the victim. In the violence he/she combines types of physical and psychical attacks towards the victim. In such cases the victim has not mastered defense mechanisms of verbal character. In the contribution CASE are mentioned from which it follows the negative role of stereotypes both on the side of the aggressor and on the side of the victim. Social stereotypes
of the victims and of the aggressor of HV substantially limit the possibilities of optimum life together. They concern a difficult achievement of the agreement or compromise in solving current conflicts. The communication the current social standard determines the defense mechanisms of the victim. It affects negatively verbal defensive reactions of the victim. The author offers to use psychotherapy in the victims as one of the possibilities of changing their unsuitable verbal stereotypes
Key words: posttraumatic stress disorder, the effect of psychotherapy in victims of domestic violence.
Úvod
V našem příspěvku se věnujeme problematice možných změn sociálních stereotypů obětí dlouhodobého domácího násilí (dále DN) se zaměřením na verbální styk. Agresivní partner
ve svých násilnostech obvykle kombinuje typy fyzického s psychickým násilím. V takových případech oběť zpravidla neovládá účinné obranné mechanismy slovního charakteru a dostává se plně do vlivu agresivního chování partnera. Neschopnost účinně se slovně bránit je u obětí DN velmi častá a ve značné míře souvisí se stereotypy sociálního chování v narušeném partnerském vztahu. Záporně působící stereotypy jsou jak na straně útočníka, tak na straně oběti a podstatně omezují možnosti optimálního soužití i dorozumění. Týkají se především obtížného dosažení shody nebo kompromisu při řešení běžných konfliktů. Komunikace, která vybočuje z běžné společenské normy determinuje obranné mechanismy oběti a nepříznivě ovlivňuje zejména její verbální obranné reakce. Jednou z možných cest, jak pomoci obětem DN je změna nežádoucích stereotypů a jejich nahrazení takovým sociálním chováním, které umožňuje řešení tíživé situace oběti. Je zřejmé, že taková zásadní změna je dosažitelná jen jejich vlastním úsilím a nejlépe s podporou terapeuta.
Domácí násilí a stereotypy sociálního chování
Stereotyp můžeme chápat jako opakující se, navyklý způsob jednání. Podle O.Matouška jde o „předsudečné zobecněné přesvědčení určující očekávání“ (Matoušek, 2003). Stereotypy jsou výsledkem procesu zjednodušení, systematizace a zpřehlednění, zároveň fungují jako nositelé soudů, názorů i předsudků, jež působí v rámci každodenního života. Mohou být právě tak pozitivní jako negativní. Stereotypy jako psychický a současně sociální mechanismus představují na jedné straně určitou shodu v pohledu na svět, ale na straně druhé determinují vnímání i hodnocení určitých skupin jevů a ovlivňují postoje a chování vůči nim.
Stereotypy při komunikaci a jednání jsou běžné u každého člověka. Nejinak je tomu
u domácích agresorů a u jejich obětí. Komunikační stereotypy si člověk vytváří po mnoho let. Velmi často je přebírá pomocí nápodoby od svých rodičů a prarodičů, sourozenců. Z toho důvodu není možné očekávat, že je může změnit v krátké době. Může je měnit pouze
po malých krůčcích (Schröberger L., 2009). Stereotypy jako ustálené, navyklé vzorce myšlení a chování mohou tvořit významnou komponentu předsudků, které se překonávají jen velmi obtížně. Na rozdíl od nich ale stereotypy nemusí být vždy iracionální a neadekvátní, a tak jejich postupná proměna je uskutečnitelná.
U útočníků i obětí DN mohou působit také specifické genderové stereotypy v pojetí maskulinního a feminního chování. Například pasivita ženy, která se ve všem podřizuje rozhodnutím muže, a proto je vnímána jako možná oběť DN. Stejně potom genderový stereotyp muže s projevy maskulinity, které mají blíže k násilnému chování. Často jsou takové stereotypní charakteristiky zobecňovány - přisuzovány všem lidem daného pohlaví.
Je přitom zřejmé, že mnoho lidí se takovým stereotypním obrazům vymyká (Renzetti 2003). Setkáváme se například s DN, které je páchané také na mužích (Buriánek 2006). Genderové stereotypy mohou u obětí i útočníků DN znesnadňovat potřebnou změnu i nalezení adekvátního řešení. Stávají se zdůvodněním bezvýchodnosti situace i jistým ospravedlněním násilného chování. Překonání stereotypů je proto důležitým krokem pro dlouhodobé řešení problému DN. Zaměříme se na možnosti překonávání negativních stereotypů u obětí domácího násilí a jejich nahrazení novými seberegulačními zdroji, které umožňují řešení tíživé situace oběti.
Úspěch jakékoliv činnosti a zejména sociálního styku má základ v komunikaci. To nepochybně platí i pro řešení DN. Problémem je ovšem přesvědčit oběť o tom, že má možnost se naučit pacifikovat násilníka a účinně se mu bránit. Motivace obětí DN
k nalezení účinných způsobů sebeobrany je důležitým předpokladem, jak se vymanit z bludného kruhu násilí.
Většina lidí nepotřebuje žádné cvičení ve slovní sebeobraně. Mají pohotovou a přiměřenou odpověď, ať už má ataka protějšku jakoukoliv formu. Oběti se však v podobných případech ocitají v úzkých, neumí se bránit slovy. Přitom vhodná obrana slovem jim může pomoci odrazit slovní útok násilníka.
Pokusů terapeuticky ovlivnit postoje, komunikaci a chování obětí DN se vyskytlo několik. Např. J. Tóthová (2006) v rámci své diplomové práce vypracovala a také použila interaktivní expresivně tvořivou metodu při styku s dětskými oběťmi které trpěly syndromem CAN. Jde o hravou projektivní metodu Scénotest podle G.I.E.von Staabse. Děti jsou touto metodou diagnostikované a zároveň jim slouží k terapii hrou. Svoje prožitky a hlavně emoce děti promítají do herních situací. V Brně Miloslava Svobodová aplikuje metodu VTI
(videotrénink interakcí) s následnou konzultací s videonahrávkou (M. Svobodová
2010).
Prostředky, jak snížit účinky DN na oběť jsou různé. Oběti většinou neznají svá práva a nevědí, jak je přesně vyžadovat. Když odborník poskytne informace, oběti je mnohdy nejsou ochotny a ani schopny využívat. Často jen naříkají a vlastní řešení problémů jim uniká, nemají dost vytrvalosti ani motivaci něco změnit. Zjistili jsme to při poradenské činnosti v naší psychologické poradně.
Podstatný význam má také chování oběti DN při výpovědi v poradně, nejen při styku s agresorem. V obou případech to znamená naučit oběť takovému zvládání problému, aby byl z pohledu pachatele antiiniciační. Aktivita při řešení problému závisí na samotné oběti. Potřebné změny nevhodných verbálních stereotypů je možné dosáhnout prostřednictvím psychoterapie a s využitím sociálního výcviku.
Důvody odmítání výcviku oběťmi
Oběti DN většinou nejsou připraveny učit se jinému způsobu komunikace i jinému způsobu jednání s domácím násilníkem. Také nelze od nich očekávat, že by byly vstřícné při nabídce odborníka přepracovat své stereotypy chování a konverzace. K oběti se většinou nikdy nedostala informace o tom, že je možno naučit se novým způsobům řešení neshod a konfliktů tak, aby byla úspěšnější při jednání.
Důvodů, proč nejsou oběti DM příliš ochotny a často i jednoznačně odmítají sociální výcvik, je celá řada (Sedlák 2010). Oběť má snížené sebevědomí. Slovní rozepře patří k životu, jsou běžné při řešení běžných každodenních problémů. V domácím násilí však mají jednostrannou formu. Agresor útočí, oběť mlčí nebo se brání jen slabě a neúčinně. Většina obětí DN nezvládá řešení agresivních útoků domácích násilníků a není pochyb o tom, že je to jeden z nejnáročnějších problémů.U několika desítek obětí DN byly naše snahy neúčinné.
Ne každý člověk se chce ze svých chyb poučit. Své záporné zkušenosti lidé zapomínají, a proto své chyby opakují. Jakoby „vstupovali neustále do stejné řeky.“ Člověk si vybírá stále stejné typy partnerů, kupuje stejné výrobky, vrací se do míst svého dětství a mládí apod. Z počátku je vše v nejlepším pořádku, jenže po čase začne vnímat i chyby, „růžové brýle“ odkládá, aby si je znovu a znovu opět nasadil. Často si klade otázky: Kde se stala chyba? Udělal jsem ji já sám? Jenže nové volby se střetávají se stejnými vlastnostmi a přístupy (K. Musilová 2010).
Psychoterapie a sociální výcvik
V současné psychoterapii dochází k integraci nejrůznějších psychoterapeutických škol a konceptů. Psychoterapeutické školy vycházely z určitých předpokladů, takže teoretické modely tvořily východiska pro jejich aplikaci v praktickém výcviku. Společné rysy vedly k integraci některých přístupů. K nejdůležitějším cílům psychoterapie obětí DN patří: redukovat psychické napětí z četných psychotraumatizujících situací, zvýšit její sebevědomí a sebedůvěru, odstranit pocity viny, přijmout odbornou oporu, pomoci změnit životní stereotypy a začít s řešením své tíživé situace. Je zřejmé, že individuální psychoterapie obětí DN je nezastupitelná a měla by předcházet výcvikovým aktivitám nebo probíhat souběžně s nimi. Jednou z možností je výcvik slovní sebeobrany, který obětem pomáhá zvyšovat jejich sebevědomí. Během sociálního učení v malé výcvikové skupině poznávají ty správné odpovědi a řečnické triky, kterými se mohou bránit slovnímu napadání svého partnera. Obsahem jednotlivých výcvikových lekcí bývají například odpovědi na slovní agrese, které oběť napadají obvykle až dodatečně (Komůrková 2010).
Nácvik řešení problémů.
Oběti DN nejsou ani zdaleka připraveny učit se jinému způsobu komunikace i jinému způsobu jednání s domácím násilníkem. Zvláště je to pro ně obtížné, když je násilník manipulátorem (Edmüller 2003, Pospíšil 2007, Sedlák 2008). Psychologie nabízí možnosti, jak se naučit novým způsobům řešení neshod a konfliktů tak, aby oběť DN byla úspěšnější při jednání. (Sedlák 1984, Pospíšil 1999).
Aplikace sociálního učení u malých skupin obětí DN nebyla u nich v praxi vyzkoušena, ale mohla by jim přinést vhodnější řešení, než na jaká byla zvyklá a jaká dosud v praxi používala. Dosavadní výsledky aplikace sociálního učení u 102 skupin účastníků nejrůznějších profesí vedly k závěru, že učení v malé skupině probíhá podle pětifázového modelu (Sedlák 1983, 1984, 2008, Sedlák, Potůček, Rukovanská 1982). Od rady ke skutečné pomocí obětem DN je často daleko. Pokusili jsme se navrhnout možnost, jak uvedenou mezeru aspoň částečně vyplnit. Jednak doporučeními, jednak návrhem na sociální učení.
Průběh nácviku. Naše dřívější aktivity se sociálním učením v letech 1975-1990 vyústily ve zkonstruování pětifázového deterministicko stochastického modelu, podle něhož ve skupině probíhají fáze sociálního učení: 1. Oběť nejdříve vyslechne instrukci lektora, pak se seznámí s popisem první vybrané konkrétní konfliktní situace. 2. Připraví si svůj způsob jejího řešení. Ten je závislý na jejích zkušenostech. 3. Vyslechne názory spoluřešitelů, ale nepřipouští, že by mohly být správné, proto setrvává během několika dalších řešení na svém způsobu řešení. 4. V další fázi připouští, že mohou být i jiné způsoby řešení, ale ještě stále trvá na svém řešení. 5. Konečně je oběť schopna (naučila se to ve skupině) promyslet více způsobů řešení a podle svého názoru vybere řešení optimální. To aplikuje a okud se neosvědčí, vyberte jednu z dalších variant.
Předpokládané výsledky sociálního učení ve skupině: Zpočátku byl u konkrétního jedince jen jeden nebo dva návrhy na řešení. Později je oběť DN schopna nejdříve analyzovat situaci, vymyslet více způsobů řešení. Potom následuje rozhodnutí, kdy vybere nejoptimálnější způsob řešení z množiny návrhů, který může změnit, pokud se změní podmínky situace a následně jej použít Předpokládáme, že i u obětí DN bude sociální učení probíhat podle uvedeného popsaného a v praxi vyzkoušeného modelu. Navrhovaný model jsme vyzkoušeli u budoucích učitelů s úspěchem. Osvědčila se nám i aplikace asertivních technik (Sedlák a spol. 1980).
Pokyny pro oběti
Při střetu a ve vypjatých situacích je pro oběti důležité udržovat a vyzvedávat pozitivní tón. Je třeba najít vhodné postupy, např. jednoduché protiargumenty i taktiky jednání s násilníkem. Jednotlivé taktiky lze nazvat např : Máš pravdu, Protiotázky, Zátky v uších, Vyčkávací taktika, Absurdní divadlo aj. Rady mohou být jen v obecné rovině, protože jednotliví násilníci reagují rozdílně (Komůrková, Nölke 2009, 2010).
Doporučení pro terapeutickou práci s oběťmi DN na základě našich zkušeností.
1. Snažte se o problémech domácího násilí oběti dozvědět co nejvíce.
2. Povzbuzujte oběť, aby o násilí hovořila.
3. Naslouchejte, jak hovoří o ubližování, věřte jí a neobviňujte ji.
4. Mluvte s ní o tom, že nenese žádnou vinu na násilí.
5. Povězte jí, co víte o podstatě domácího násilí.
6. Mluvte o tom, jak je nebezpečné ignorovat násilí, že násilí se časem stupňuje.
7. Společně hledejte možnosti, jak změnit její tíživou situaci.
8. Předjímejte důsledky změn.
9. Podporujte její rozhodování bez podsouvání řešení.
10. Bourejte její mýty a předsudky spojené s násilím.
11. Netolerujte žádnou formu násilí a postavte se proti němu.
12. Podporujte postoj: O násilí se nevyjednává, proti násilí je nutné jednat.
Závěr:
Styk mezi obětí a násilníkem probíhá z větší části v rámci sociální komunikace. Obě strany jsou determinovány pevně zafixovanými sociálními stereotypy. Ty jsou zásadní překážkou dorozumění a vedou nutně ke vzniku konfliktních situací. Neschopnost účinně se slovně bránit je u obětí DN velmi častá. Záporně působící stereotypy jsou na straně útočníka i na straně oběti a podstatně omezují možnosti soužití i dorozumění. Jednou z možných cest, jak pomoci obětem DN je změna nežádoucích stereotypů a jejich nahrazení takovým sociálním chováním, které umožňuje řešení tíživé situace oběti. Zásadní změnu je možné dosáhnout u oběti pomocí psychoterapie, výcvikem v užívání asertivních technik i metodou sociálního učení v malých výcvikových skupinách obětí DN. Neznáme účinnou přesvědčovací metodu, kterou by bylo možno s úspěchem použít u obětí a následně realizovat sociální učení v malé skupině. Na rozdíl od toho jsou oběti psychoterapii přístupné.
Literatura:
BURIÁNEK, J. a spol., 2006: Domácí násilí - násilí na mužích a seniorech. Praha/Kroměříž, Triton.
EDMULLER, A., WILHELM,T., 2003: Nenechte sebou manipulovat. Praha. Grada.
KOMŮRKOVÁ, Ch., 2010: Slovní sebeobrana. Ona Dnes 6.4., č. 14, s. 14-15.
KOMŮRKOVÁ, K., 2010: Jak se bránit (ne)jen slovem. Ona Dnes 6.4., č. 14, s. 6.
MATOUŠEK, O., 2003: Slovník sociální práce. Praha, Portál.
MUSILOVÁ, K., 2010: Opakované vstoupení do stejné řeky povoleno. Rovnost 29.4., s. 8.
NÖLKE, M. 2009, 2010: Umění sebeobrany. Přehled různých metod, jak se bránit slovním atakům. Praha, Grada. Cit. podle K. Komůrkové 2010.
POSPÍŠIL, M, 2007:Řešení konfliktů a stresů, manipulace v komunikaci. Plzeň.
POSPÍŠIL, M., 1999: Zlost, hněv, rozčilení. Plzeň.
POSPÍŠIL, 2008: Slovní Manipulace v komunikaci. Plzeň.
RENZETTI, C. M., 2003: Ženy, muži a společnost. Praha, Karolinum.
SEDLÁK, J., 2010: Řešení domácího násilí v Evropském parlamentu. In: Sociálne procesy a osobnost, 2010, 13. ročník medzinárodnej konferencie, Košice, 39.
SEDLÁK, J. , KOHOUTEK, R., 2008: Manipulace násilníků. In: XXVI. Psychologické dny. Já, my a oni. Olomouc, 59.
SEDLÁK, J. a spol., 1985: Metody aktivního sociálního učení. Praha, SPN..
SEDLÁK, J., 1985: Otázky sociálního učení. Brno, UJEP.
SEDLÁK, J., 1983: Brnenskij metod aktivnogo socialnogo programnogo obučenija. In: Sb: Meždunarodnyj In-t problem upravlenija. Moskva, 113-118.
SEDLÁK, J.,1980: Factors of personality as determination of active social learning. In: . Abstract guide. XXII-nd In-t.Congr. of Psychology. Leipzig, 661.
SEDLÁK, POTŮČEK, RUKOVANSKÁ 1982: Modely aktivního sociálního učení. In: Sborník prací FF UJEP I 17, 111-113.
SEDLÁK, J., POSPÍŠIL, M., MUSILOVÁ, M., 2009: Aplikace sociálního učení u obětí domácího násilí Application of social teaching in victims of home violence. In: Sociální procesy a osobnost 2009, Člověk na cestě životem: rizika, výzvy,příležitosti. Třešť. Psychologický ústav AV ČR
SCHRÖBERGER, L., 2009: Pozitivní myšlení. Sedmička Brno-Vyškov 1, 24.-30.9., č. 24, s.17
SVOBODOVÁ, M., 2010: Osobní sdělení. .
TÓTHOVÁ, J., 2006: Syndrom CAN. Návrh integratívneho expresívno-kreatívneho prístupu v rámci „Terapie diagnostikou“ hrovými projektívnymi metodami. In: 24. Psychologické dny, Olomouc. Prožívání sebe a měnícího se světa. UK Praha, Olomouc, 48.
In: Sociálne procesy a osobnost 2010. 13. ročník medzinárodnej konferencie Stará Lesná 20.-22.9.2010. Zborník abstraktov Košice 2010, s. 23.