Typy řešení problémů s oběťmi domácího násilí
Typy řešení problémů s oběťmi domácího násilí
+ Jana Kunová, Karel Janský, Jiří Sedlák
Psychologická poradna Brno
+ KunovaJana@seznam.cz
jirisedlakdrsc@seznam.cz
Abstrakt:
Násilí je charakterizováno několika hlavními znaky, jež vymezila světová zdravotnická organizace. Jimi se odlišuje od jiných běžných forem násilí. Výňatek z novely trestního zákona, 215a vymezuje nejdůležitější formy prožívání následků týrání za zavřenými dveřmi domácností. Naše poradna pomáhala více než 17 roků desítkám obětí domácího násilí hledat cesty, jak by mohly bojovat s domácími agresory. Na naše rady i na konkrétní pomoc reagovaly oběti nestejně. Způsoby, s jakými přistupovaly na nabízené řešení potíží se u jednotlivých dospělých osob lišily. Bylo možno je utřídit do několika typických skupin. Domníváme se, že příčinou těchto odlišností byly jednak zafixované stereotypy v jejich sociálním chování, jednak závady až poruchy psychosociálního charakteru. Našli jsme pět různých typů řešení dlouhodobě působících technik obětí domácího násilí
Klíčová slova: hlavní znaky domácího násilí, § 215a trestního zákona, příčiny řešení problémů, typy řešení. potíží obětí
Úvod
Proč se oběti tak dlouho rozhodují než se obrátí o pomoc buď sousedů nebo nějaké poradny či sociálního odboru nebo policie ? Většina se ale rozhodne vůbec o pomoc nepožádat a do poradny nejít. Domácí násilí (dále jen DN) probíhá nejdříve snižováním důstojnosti oběti ze strany agresora, pokračuje fackami, dochází na ohrožení zdraví a někdy i na ohrožení života. Oběť nemá možnost včas poznat agresi. Ta se projeví až později při soužití. Když dostane oběť první facku, považuje to za ojedinělý čin agresora. Facka je však nepřípustná aktivita násilníka. Po prvních fyzických „trestech“ už považujeme ženu nebo dítě za osobu „ohroženou.“ Násilí pokračuje. Vznikají kritické situace.I když se stupňují, oběť donekonečna věří, že se partner změní. U domácího násilí se však situace sama od sebe nezmění. Paradoxně záleží v prvé řadě na oběti, aby se vůbec rozhodla a aby se rozhodla včas (sr.: Sbírka ... 1994, P. Šámal 204).
Faktory, ovlivňující rozhodování oběti
Pokud oběť nezvolí takovou cestu, že nic neoznámí, pak jí není pomoci. Pracovníci poraden, když se tam ohrožená osoba dostaví, vyslechnou od ní popis činů násilníka. Dozví se, že byla psychicky a fyzicky napadána, sociálně omezována, že jí agresor nadával, vyhrožoval, snižoval její důstojnost apod. Ty příběhy se však na poradnách registrují jen zběžně, většinou vůbec ne, převážně jen administrativním způsobem, popisně, nezaznamenávají se žádné podrobnosti, neregistrují se vyslechnuté příběhy např. formou kazuistik. Posláním poradny je pouze oběť uklidnit a dát jí právnické a psychologické rady a také ji odkázat na další instituce. To je pro poradnu dostačující aktivita. Jenom v některých poradnách se tím nespokojí. Kromě vyslechnutí oběti DN, psychické pomoci při respektování jejího psychického stavu a provedení hrubé diagnostiky vztahu, individuálního přístupu, ji nabízejí v první etapě další konzultace, při nichž probíhá většinou psychoterapi. Dále poskytují podporu jejímu sebevědomí, odkazují na sociálněprávní poradenství, na další pomocné organizace státního i nestátního charakteru. To ovšem nemůže oběti účinně pomoci v její strastiplné a dlouhodobé činnosti při hájení vlastních práv. Oběti domácích násilníků mají v ČR daleko míň práv než jejich pachatelé. V ČR dochází každý rok v průměru k 50 činům, kdy se oběti staly cílem agresorů a kdy se případ řeší soudní cestou. Pachatelé mají u soudu větší zastání a větší práva než jejich oběti. Je jim okamžitě poskytnuta přednostně právní pomoc a také rady od právníka. V případě obětí tomu tak není. Obětem není od státu zajištěna anonymita. Zveřejňovat údaje o osobních datech oběti, o jejich jménu, bydlišti a také zveřejnění fotografií oběti lze jenom se souhlasem oběti. To se často nedodržuje. Kromě toho dospělý zástupce oběti není u nezletilých účastníkem trestního řízení. Na rozdíl od sociálního pracovníka nemá právo nahlížet do spisu, nemá právo klást u soudu dotazy na svědky, nemá právo používat opravné prostředky, nemá právo požadovat po pachateli náhradu za nemateriální újmu, tedy za újmu psychickou, osobnostní. To všechno bez ohledu na to, že oběti mají značné psychické problémy. Odborníků, kteří by to všechno mohli zaštiťovat je velmi málo (srov.: P. Kubálková 2008). Stereotypy osoby násilné a stereotypy osoby ohrožené domácím násilím jsou obvykle úzce spojeny. Stereotypy nejen ve fyzické, ale i v psychické, sociální, ekonomické a sexuální oblasti obou subjektů se vytvářely v ontogeneze samostatně a dlouhou dobu. Dotvářely se ovšem během společného soužití buď v partnerském nebo v manželském vztahu. Nelze tedy očekávat, že se změní okamžitě nebo v krátké době. Oběti DN svoje práva většinou neznají, takže např. nevědí, že je tzv. „důkazní břemeno“ na nich, nikoli na agresorovi. . Oběti podporují v poradnách psychicky i sociálně, neboť práva obětí byla porušena, trpí pocitem bezmocnosti. Setkávají se totiž s administrativní řešením, kdy chybí citlivý přístup těchto orgánů. Odborníků, kteří by jim mohli zaštiťovat v ČR účinnou pomoc, je velmi málo (sr.: J. Křivohlavý 2004).
V poradenské praxi jsme se setkávali s několika typy osobnosti obětí, jejichž reakce při řešení vzniklých problémů měly různé formy. Pokusili jsme je utřídit podle hlavních znaků do pěti skupin.
První typ.
Oběť DN se chová pro své okolí nepochopitelným způsobem. Své útrapy zapírá či bagatelizuje, agresora omlouvá, obviňuje sama sebe. Jedná se ale o přirozenou reakci – nevyhnutelnou odezvu lidského organismu a lidské psychicky vystavené nepřetržitému týrání. Týraná žena je často okolím považována za méněcennou, neschopnou, neboť prý „selhala“ ve své roli vést funkční partnerství nebo manželství. Příbuzní, kolegové, přátelé velmi často myšlenku osobního selhání oběti podsouvají. Oběť pak tyto jimi popsané reakce a pocity přijímá za své (srov.: Ženy bez násilí 2008). Prožité násilí zanechává obvykle hluboké rány na tělesném a především na duševním stavu konkrétní oběti. Ta následně propadá depresivním náladám a pocitům strachu, závislosti na násilníkovi. Domnívá se, že neexistuje nikdo, kdo by jí mohl pomoci, a že v dané situaci pro ni není žádné východisko. V důsledku těchto nálad postižená týraná osoba na svoji situaci rezignuje. Aby se dokázaly oběti vyrovnat s depresemi a stavy úzkosti, jsou často nuceny užívat léky na jejich ztlumení. To jsou hlavní důvody, proč některé oběti DN skrývají své potíže spojené s agresivitou v domácím prostředí. Zatajují je dlouhá léta svým rodičům, sourozencům, přátelům, známým. Nikdy nenavštíví poradnu nebo odborníka, aby získaly pomoc a podporu. V letech 1992,
Druhý typ.
Oběť navštíví poradnu Pravděpodobně svoje problémy předtím popsala členům vlastní rodiny, sousedům, známým. Cítila potřebu se svěřit se svými problémy. V poradně se setká s právníkem a psychologem. Během sezení v poradně se chce „vypovídat.“ Opakuje v poradně totéž co vypověděla svým známým. Popíše jim svoje potíže, které doma prožívala několik roků se svým partnerem. Její líčení je citově podbarveno, mnohdy zachází do podrobností. Oba odborníci ji s porozuměním a s účastí vyslechnou. Poskytnou jí rady právního a psychologického charakteru. Oběť se např. dozví, že se má obrátit na policii, má zajít také na sociální oddělení, pokud byly děti přítomny týrání matky nebo byly také samy týrány. Má vyhledat lékařskou pomoc. Podat návrh policii, neboť jde pravděpodobně o podezření z páchání trestného činu. Má si najít svého právního zástupce. Oběť odejde z poradny nejen uklidněna, mnohdy i s úsměvem. Vrací se však do stejného prostředí, ze kterého se přišla poradit. Takové počínání evokuje baladu K.H.Borovského O králi Lávrovi. V ní, jak je známo ze školní četby, se holič Kukulín, když se dozvěděl o dlouhých uších krále, měl zákaz o tom hovořit. Onemocněl. Svěřil se babce kořenářce a podle její rady své tajemství pošeptal do vykotlané vrby. Analogie počínání Kukulína a oběti je zřejmá. Oběti tohoto typu stejně v poradně jako dříve u přátel,. postačuje vypovídat se a tím se uklidnit..Všechny starosti z ní jakoby na čas spadnou. Jde v podstatě o formu autopsychoterapie. Podání podnětu na stíhání agresora je však spojeno s řadou potíží, o kterých oběť nic neví. Ani po nich nepátrá. Nikdo ji o nich neinformuje. Oběť se v našem případě o vlastní aktivní řešení z různých důvodů ani nepokusí. Tento typ oběti DN sice projeví určitou aktivitu, ta je však velmi omezená a nevede k cíli, zastavit nebo omezit formy DN (sr.: M.Pospíšil 2007).
Tento typ se projevuje jako typ po jistou dobu aktivní.I v tomto případě se oběť též potřebuje někomu svěřit. Vybere si poradnu. Když v poradně vyslechne rady, poděkuje, odejde a z rad realizuje obvykle jen část. Např. opakovaně navštíví obvodního lékaře, vyžádá si zprávy o zranění. Požádá i psychiatra nebo odborného psychologa o záznam, který se týká forem fyzické, psychické a sociální újmy na zdraví. Totéž realizuje u dítěte. Záznamy předloží policii na obvodním oddělení. Další aktivity však buď nedokáže provádět nebo je neumí provádět. Zdají se jí buďto moc složité nebo neuskutečnitelné, či nevěří v jejich úspěch, nebo ze strachu před partnerem další aktivity zastaví a v aktivitě nepokračuje. Zábran se vyskytuje celá řada. Je to např. neznalost vlastních práv či práv nezletilých, absence uplatňování práv u sociálních pracovníků, u policistů, aktivní vyžadování záznamů o jednání, kontrola uvedených záznamů, právo k záznamům dodávat písemné doplňky, připomínky, námitky. To všechno vyžaduje dovednosti, které nejčastěji oběti chybí. . Motivy částečné nečinnosti existují u dospělých i u nezletilých obětí DN. Ty by se daly např. v poradně zjistit, protože oběti by o nich samy v poradně mohly vypovídat. Z jejich spontánních výpovědí by se u obětí mohlo na jejich motivaci usuzovat.Avšak když samy oběti pomoc nevyhledají, je situace pro ně často bezvýchodná. Jestliže kdyby v poradně oběti o své motivaci mlčely, bylo by možné jim pomoci. Oběti buď samy nebo na podnět poradce jako motivy svých pasivních nebo aktivních počínání vůči násilníkovi uvádějí lásku, přehlížení násilí, ochranu rodiny, zvyk na týrání, nedostatek odvahy, smíření s osudem apod. (srov.: T. Strnadová 2008). Otázka motivace obětí je samostatný problém, stejně jako otázka manipulace násilníků.
Čtvrtý typ.
Je to také aktivní typ. Oběť plně využívá svých práv. Často se radí s odborníky. Pod jejich dohledem a kontrolou píše zprávy např. policii, sociálnímu pracovníkovi, vyžaduje od nich zápisy. Dobře ví, že prosazování vlastních práv a práv dítěte se rovná vytrvalému a dlouhodobému úsilí, které vyžaduje důslednost, trpělivé a přesné shromažďování písemných dokladů, které pak předloží jako důkazy pro svá tvrzení. Povinnost předkládat důkazy, tzv. důkazní břemeno je na oběti, nikoli na agresorovi, který může bez důkazů předkládat soudu cokoliv. Z tohoto důvodu se často většina kauz buď před soud nedostane nebo je sice řešena, ale nepatrné procento končí potrestáním násilníka.
Jestliže vezme oběť DN řešení problémů s partnerem do svých vlastních rukou,vnucuje se otázka. Byla k vraždě partnera donucena jeho násilnostmi nebo patřila ona sama k typu osobnosti, u kterého byla agresivita latentní ? Z psychologického hlediska na tyto otázky neznáme odpovědi. Takových případů se v ČR vyskytlo několik. Byly patřičně medializovány. Šlo např. o kauzu K. Velikovské (2007) aj. Jiný případ svědčí o sebeagresi. Kvůli manželským neshodám, které vyvrcholily rozvodem, se matka (38) pokusila svým dvěma synům (
Závěr
Příčiny, proč některé oběti domácího násilí buď svoje problémy vůbec neřeší nebo se je sice pokouší řešit, ale aktivity, které přitom používají, jsou víceméně nedokonalé a kusé, nejsou často dovedeny do konce, mají celou řadu závad. Ta způsobují, že je jejich snažení neúspěšné. Příčinou je skutečnost, že je nikdo z existujících poraden ani nikdo z orgánů činných v trestním řízení přesně a úplně neinformoval, a to nejen o jejich právech, ale i problémech během řešení a trestním stíhání agresora, ale ani jim nikdo nevypracuje např. podání o podezření z páchání trestního činu. Většina obětí DN neumí sepsat žádost, nepožaduje zápisy z jednání. Jen málokteré oběti jsou schopny uplatnit všechna práva, a svého agresora nechat potrestat. Výjimečně nekteré oběti berou neoprávněně zákon do svých rukou a samy se dopustí násilí buď proti sobě a svým blízkým nebo proti násilníkovi.
Literatura:
Bednář, Jiří: Za pokus o vraždu manžela podmínka. Právo 17, 2007, č. … s. 7, 3.5.07.
duch: „Do roka a do dne manžel zemře,“ řekla v den svatby. MFD 19, 2008, č. 66,s. C 1, 18.3.08.
Křivohlavý, Jaro: Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha 2004.
Kubálková, Pavla: Oběti zločinů budou mít víc práv. LN 2.7.2008, s. 4.
Martinková, Milada: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2007.
Novák, Tomáš, Průšová, Bohumila: Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha, Grada 2005.
Oběť domácího násilí. Praha, Ženy bez násilí 2008.
Pospíšil, Miroslav: Řešení konfliktů a stresů, manipulace v komunikaci. Plzeň 2007.
Rychetský, Jan:Postavila se teroru manžela a teď je šťastná. Právo 27.10.2007, s. 7.
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR 1994.
Šámal, Pavel: Novela trestního zákona.Kvalifikovaný výklad k § 215a. Zpravodaj BKB 2004.
Štos, Jakub: Za objednání vraždy dostala žena deset let. Zabití muže zadala u agenta policie. MFD 16, 2005, č. 16, s. C 4, 20.1.05.
Velikovská, Kamila: Svobodná, i když za mřížemi. Praha, XY nakladatelství 2007.