Jana Kunová, Jiří Sedlák
Psychologická poradna Brno
KunovaJana@seznam.cz, jirisedlakdrsc@seznam.cz
Abstrakt
Také s osobnostními vlastnostmi souvisí problém, jakým způsobem řeší oběti domácího násilí nejen svoje vztahy s partnerem-násilníkem, ale také jaké formy zvolí při tomto řešení: 1. většina ohrožených obětí zůstává z různých důvodů celá dlouhá léta v pasivitě. Před blízkými osobami problémy nejdříve tají, později agresora obhajuje. 2. K opačnému pólu patří oběti, které svoje problémy ventilují skoro na „počkání“každému, s kým se potkají. 3. Opět jiný typ obětí vyhledá poradnu, poradí se s právníkem a po tzv. „autopsychoterapii“ nic dalšího nepodniká. Na nějaký čas se zbaví vnitřního napětí. 4. Opět jiný typ po návštěvě poradny provede první úkony, které vyslechl jako rady. Poněvadž se setká s potížemi, v aktivitách je nedůsledný, málo vytrvalý, nezná svoje práva a neumí je uplatňovat. 5. Předposlední typ využije všech pokynů odborníků, nevzdává se při neúspěchu, je aktivní a důsledný. 6. Poslední typ po neúspěšné a marné snaze řešit problémy, bere právo do svých rukou, takže se sám dopustí trestného činu.
Klíčová slova
pasivita obětí domácího násilí, extravertovaný typ, autopsychoterapie, stereotypy při řešení problémů, neznalost práv obětí, důslednost při řešení problémů.
Úvod
Nejdříve se pokusíme uvést dosavadní znalosti o sociálních stereotypech, o možnostech obětí domácího násilí (dále jen DN) bránit se a dosahovat realizace svých práv, v obecné rovině. Naše psychologická poradna v Brně je specializovaná na pomoc obětem domácího násilí. Při práci s nimi, která trvá již osmnáctý rok, se setkáváme s celou řadou problémů, z nichž některé jsou řešitelné, jiné jsou řešitelné jen částečně a neúplně, mnohé nejsou řešitelné vůbec. Z velké části to závisí na samotné ohrožené osobě. Je na ní, aby se rozhodla, zda využije získaných rad. Když je opomine, je to její věc, nikdo za to není zodpovědný, jen ona sama. Tento postoj k pomoci obětem DN úzce souvisí s rozšířenou neoliberální teorií a jejími důsledky v ekonomice a společnosti (sr.: G. Mikl-Horke 2005). Jenže oběti jsou nezkušené. Neznají svá práva. Pokud o nich slyší, tak je nerealizují, protože nemají k tomu vytvořené dovednosti.
Vlastnosti a znalosti obětí
Posouzení osobnosti obětí DN (srov.: P. Šámal, 2004). považujeme při řešení pomoci obětem DN za velmi závažnou. Nová skutková podstat, která začala platit od 1.7.2004, zahrnuje pouze kategorii domácí násilí. V této novele trestního zákona § 215a je pro posuzování činů a následků DN rozhodující formulace, že „týraná osoba pro bolestivost, krutost nebo bezohlednost pociťuje činy agresora jako těžké příkoří, jako násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k činnostem, které týranou osobu neúměrně nebo psychicky zatěžují.“ Je v ní definován termín týrání z hlediska soudní praxe. Nevyžadují se vysloveně následky na zdraví, jsou definovány přitěžující okolnosti a rozsáhle je interpretováno společné bydlení a okolnosti, které podmiňují určení vyšší trestní sazby. Novela trestního zákona § 215a navazuje na Deklaraci lidských práv a svobod, která zaručuje, že nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení. Doplňuje ji Deklarace práv dítěte (1959), Evropská Úmluva o výkonu práv dětí (1996), Úmluva o právech dítěte (1991), dále pak Usnesení České národní rady (1993) a Usnesení vlády ČR (2004). Podle novelizovaného ustanovení článku 10 Ústavy ČR platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon ČR, použije se mezinárodní smlouva.
Neprováděli jsme testování osobnost obětí DN Pro tento příspěvek se omezujeme na výsledky pozorování a explorací. Ve výčtu vlastností, které jsou typické pro oběti násilných činů blízkých osob nemůžeme být úplní. U osob, se kterými jsme se v poradně setkali, jsme zaznamenali jednak vlastnosti, které souhlasí s těmi, které jsou popsány v literatuře a o některé jsme seznam rozšířili.
Za typické vlastností jsou u obětí DN považovány tyto vlastnosti: neschopnost se bránit, osamělost, citová, ekonomická, sexuální závislost, ignorování varovných signálů, tendence chování partnera omlouvat a bagatelizovat zvlášť na počátku vztahu, zlehčování násilného chování trýznitel, skepse ohrožené osoby. Bývá opřena o dřívější zkušenosti, a o zklamání, která oběť prožila. Ty se v paměti zafixovaly.
Důležitá je i u obětí neznalost pravidel, jimiž se řídí jednání u policie, u sociálního pracovníka, u soudu, pokud k němu vůbec dojde. Většina případů končí do ztracena nebo u přestupkové komise. Z toho vzniká u oběti pocit beznaděje. Oběť také nezná pravidla pro odvolání rozhodnutí přestupkové komise i soudu (také např. neví, co v odvolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu). Bez právního zástupce je její pozice vratká. Bohužel si ho často nemůže dovolit, nemá na to peníze.
Aspoň některé vlastnosti a znalosti či neznalosti oběti vyvolávají otázku, zda se s tím dá něco dělat. Ústavní Listina základních práv a svobod opravňuje oběť k tomu, aby se jako občan (občanka) domáhala svých práv. Je závazná pro státní orgány, pro soudy, pro občany v celém rozsahu. Mezi nimi jsou i práva ekonomická, sociální a kulturní. Uvedených práv se oběti DN domáhají buď s obtížemi, nebo je neznají a pokud se s nimi seznámili např. v poradně (to je velmi řídký případ), tak je neuplatňují. (srov.: P.Uhl 2008).
Je třeba se ještě zmínit o sociálních stereotypech u oběti. Při řešení problémů v partnerských vztazích se silně uplatňují během sociálního styku. Každá oběť má zafixované strategie řešení, které používá, když se setká s problémem a je nucena reagovat na jakýkoliv násilný čin partnera. Strategie jsou rozdílné, když jde o fyzické násilí, jsou jiné při styku s psychickým násilím a liší se při uplatňování sociálního či ekonomického nebo sexuálního násilí.
V poradenské praxi jsme se setkali s několika typickými způsoby, jak oběti řešily nebo se snažili řešit či nesnažili řešit své problémy, spojené s DN. Řešení se projevovalo v různých formách, jakými se snažili řešit svoje problémy s domácími násilníky
Typy řešení problémů
Při práci s oběťmi DN, když jsme se snažili maximálně jim pomoci, byly naše snahy přijímány oběťmi různě, především z hlediska aktivity.
První typ obětí domácího násilí (DN) nebyl nejčastěji vůbec odhalen a přitom měl pravděpodobně největší frekvenci výskytu. V populaci je stále dokonale skryt. Proč ? Konkrétní, aktuálně týrané osoby ankety různých organizací neodhalí. Nejsou je schopni odhalit ani psychologové ani lékaři, protože se na odhalování obětí nezaměřují. Zabývají se jimi teprve tehdy, až se na ně samy oběti obrátí s žádostí o pomoc nebo až je o to požádá policie či státní zástupce, případně soud. Výjimku tvoří případy, kdy právní zástupce oběti nebo sama oběť požádají o psychologické vyšetření nebo si najdou soudního znalce z oboru psychologie. Jednou z možností odhalení skrytých obětí je případ, kdy se psycholog setká s klientkou (klientem), která má fyzické a psychické potíže, poruchy a při šetření se zjistí, že jde pravděpodobně o oběť DN a potíže byly zaviněny násilnostmi od blízkých osob, tj. partnery nebo manžely (manželkami).
Tento typ obětí DN skrývá své potíže spojené s agresivitou v domácím prostředí. Nejen že je zatajuje u lékaře nebo psychologa v psychologické proradně, ale tají je dlouhá léta i před svými rodiči, sourozenci, přáteli, známými. Oběť nikdy nenavštíví poradnu nebo odborníka, aby získala pomoc, ochranu a podporu. V letech 1992, 1996 a 2000 byla realizována analýza 3.082 záznamů, shromážděných během pěti roků (M. Martinková a spol. 2007). I když zahrnovala vybrané druhy deliktů, násilí nenahlásili téměř dvě třetiny zkoumaných. Od roku 2004 je v trestním zákoně (§ 215a) zakotvena možnost stíhat domácí násilí. Jaké procento obětí domácího násilí nenahlásilo trestnou činnost násilníků, není známo. Setkáváme se s pouze s hrubými odhady, které uvádějí, že je to většina případů. Oběti buď neznají žádnou organizaci, která by jim mohla pomoci nebo nedůvěřují policii a orgánům činným v trestním řízení, že by byla jejich pomoc účinná. Tento typ oběti je vysloveně maximálně pasivní, problém domácího násilí se vůbec neřeší nebo se řeší zcela výjimečně.
Druhý typ oběti domácího násilí není zcela pasivní. Do jisté míry se zaktivizuje až vlivem domácího násilí. Aktivita je však u tohoto typu z větší části v průběhu řešení problémů omezena. Jak to probíhá ? Oběť navštíví poradnu. Proč ? Je velmi pravděpodobné, že svoje problémy předtím popsala členům vlastní rodiny, sousedům nebo svým známým. Od někoho z nich nebo z tisku či z jiných masmédií se dozvěděla o poradně. Cítila potřebu svěřit se a vypovědět o svých problémech. V poradně se setká s právníkem a psychologem. Během sezení v poradně má potřebu „vypovídat se.“ Znovu popisuje svoje problémy s násilníkem jak to předtím už i vícekrát udělala u svých známých. Popíše jim svoje potíže, které doma prožívala několik roků se svým partnerem. Její líčení je citově podbarveno, mnohdy zachází do podrobností. Někdy je doprovázeno pláčem.
Oba odborníci ji s porozuměním a s účastí vyslechnou. Slovně ji ujistí o tom, že jí poskytnou pomoc. Oběť od nich vyslechne informace právního a psychologického charakteru. Dozví se např., že se má obrátit na policii, má zajít i na sociální oddělení, požádat školu o součinnost, pokud byly děti přítomny týrání matky nebo byly také samy týrány. Má vyhledat lékařskou pomoc. Podat návrh policii, neboť jde pravděpodobně o podezření z páchání trestného činu. Má si najít právního zástupce. Oběť odejde z poradny nejen uklidněna, a mnohdy i s úsměvem. Vypovídala se a tím se zbavila vnitřního napětí. Z poradny se však vrátí do stejného prostředí, ze kterého se přišla poradit.
Oběti tohoto typu stejně v poradně jako dříve u přátel se stačí vypovídat, a tím se uklidnit. Všechny starosti z ní jakoby na určitý krátký čas spadnou. Jde v podstatě o formu autopsychoterapie. Podání podnětu na stíhání agresora je však u tohoto typu oběti spojeno s řadou potíží, o kterých oběť předem vůbec nic neví. Ani po nich nepátrá. Nikdo ji o nich neinformuje. Oběť se v našem případě o vlastní aktivní řešení z různých důvodů ani nepokusí. Tento typ oběti DN sice projeví určitou aktivitu, ta je však velmi omezená a nevede k dosažení hlavního cíle, zastavit nebo omezit formy domácího násilí.
Třetí typ oběti DN také projevuje jistou aktivitu. I v tomto případě se oběť též potřebuje někomu svěřit. Vybere si poradnu. Když v poradně vyslechne rady, poděkuje, odejde a z rad realizuje obvykle jen část. Např. opakovaně navštíví obvodního lékaře, vyžádá si zprávy o zranění. Požádá i psychiatra nebo odborného psychologa o záznam, který se týká forem fyzické, psychické a sociální újmy na zdraví. Totéž realizuje u dítěte. Záznamy předloží policii na obvodním oddělení. Další aktivity však buď nedokáže provádět nebo je neumí provádět. Zdají se jí buďto moc složité nebo neuskutečnitelné, či nevěří v jejich úspěch, nebo ze strachu před partnerem další aktivity zastaví a v aktivitě nepokračuje. Zábran se vyskytuje celá řada. Je to např. neznalost vlastních práv či práv nezletilých, absence uplatňování práv u sociálních pracovníků, u policistů, aktivní vyžadování záznamů o jednání, kontrola uvedených záznamů, právo k záznamům dodávat písemné doplňky, připomínky, námitky. To všechno vyžaduje dovednosti, které nejčastěji oběti chybí.
Čtvrtý typ oběti DN je co do činnosti aktivnější než typy předchozí. Plně využívá svých práv. Často a opakovaně navštěvuje odborníky a radí se s nimi ( zejména s právními poradci a odbornými psychology). Pod jejich dohledem a kontrolou píše zprávy např. policii, sociálnímu pracovníkovi, vyžaduje od nich zápisy. Dobře ví, že prosazování vlastních práv a práv dítěte se rovná vytrvalému a dlouhodobému úsilí, které vyžaduje důslednost, trpělivé a přesné shromažďování písemných dokladů, které pak předloží jako hodnověrné důkazy pro svá tvrzení. Povinnost předkládat důkazy, tzv. důkazní břemeno je na oběti, nikoli na agresorovi, který může bez důkazu předkládat policii, sociálnímu pracovníkovi i soudu cokoliv. Může lhát a je nepostižitelný. Ke svým tvrzením zásadně nepředkládá žádné důkazy, protože je většinou ani nemá. Z tohoto důvodu se často většina kauz buď před soud nedostane nebo je sice řešena, ale nepatrné procento končí potrestáním násilníka. Je tomu tak proto, že oběť udělá řadu chyb, protože nezná svoje práva, neumí je uplatnit, leccos zanedbá nebo řeší opožděně.
Oběť by si mohla na radu T. Nováka a B. Průchové (2005), kterou doplňujeme svými zkušenostmi získanými během praxe v poradně, osvojit tento postup: Když začne rozvodové řízení, partner se dejme tomu rozhodne použít proti partnerce fyzickou sílu a napadne ji. Oběť by měla použít právní formu obrany. Jak to má udělat ? Obrátí se na oddělení policie, kde vypoví o napadení. Došlo-li u ní k poranění, měla by předtím navštívit lékaře chirurga, vyžádat si od něho zprávu a tu policii předložit. Chce-li být úspěšná, je třeba takových zpráv shromáždit několik, a to z různých období, aniž o tom bude informovat násilníka. Pokud došlo k vyhrožování, třeba v kombinaci s lehkým fyzickým zraněním, opět navštíví svého obvodního lékaře popíše mu, co se stalo a vyžádá si zprávu. Když bude napadání jen psychického charakteru, pak je vhodné obrátit se na odborného psychologa-poradce, na lékaře psychiatra a opět vyžádat zprávu. Zprávy by měla uložit buď u příbuzného nebo bezpečně (ne ve svém bytě), aby je násilník neobjevil. Když oběti způsobí vážnější poranění, je nejvhodnější hospitalizace. Je-li více než sedmidenní, má to větší váhu při řešení. Poněvadž se napadání opakovalo, případně gradovalo, měla by oběť, pokud to neudělal předtím některý lékař, předat policii písemný návrh, v němž by mělo být uvedeno, že vzniklo podezření z páchání trestného činu násilí proti jednotlivci a pokud u násilí byly přítomné děti, pak i násilí proti skupině. Násilník může být potrestán za přestupek (§ 49, odst.1,a,b,c zákona č. 200/1999 Sb. o přestupcích nebo za trestný čin (§ 221, 222, 224 zákona č. 140/1991 Sb. tr.z., případně podle § 215a tr.z.). Může také být na omezenou dobu vykázán ze společného bydliště podle § 135/2006 Sb. O vykázání rozhoduje policie.
Pátý typ oběti DN se rozhodne potrestat domácího agresora podle vlastního uvážení samostatně, aniž vyčká na normální řešení přes sociálního pracovníka, přes lékaře, přes psychologickou poradnu, přes policii atd. Řešení je to z právního i z psychologického hlediska jasně nesprávné a nezákonné.
Příklad 1. Takových případů bylo řešeno soudem několik, např. Kamila. V., která prožila „peklo“ domácího násilí. Manžel propadl alkoholu. Často ji tvrdě ponižoval a bil. Situace byla v tomto případě složitá, protože žena manžela provokovala, měla milence.
Příklad 2. Objednávka vraždy však patří k vysoce společensky nebezpečným činům. Rozmíšky během manželství je třeba řešit jiným způsobem. K zabití muže sice nedošlo, ale žena byla pravoplatně odsouzena k trestu odnětí svobody (srov.: J. Štos, 2005).
Příklad 3. Další případ Žena (30) usmrtila v r. 2006 svého opilého manžela (35) nožem. U soudu prohlásila, že se necítila být obětí domácího násilí, i když byla slovně i fyzicky napadána (fackoval ji). Týrání trvalo několik roků. Útoky snášela bez odezvy, muži sama nosila pivo, třebaže dobře věděla, že v opilosti bude bita. Nedokázala od něho odejít na rozdíl od jeho dřívější partnerky (sr.: ČTK 2007).
Příklad 4. V rámci pátého typu řešení problémů domácího násilí se objevuje v ČR vícekrát kategorie „nájemná vražda,“ kdy nevraždí partner či partnerka, ale zaplatí vraždu, kterou vykoná někdo jiný. V tomto případě vraždu na manželovi (53) objednala a zaplatila manželka (23) a sdělila to další osobě v den svatby. Nejdříve ho opila, odvedla na lávku, kde ho předala dvěma mužům- cizincům, kteří ho zbili, zkopali a shodili do šestimetrové hloubky na tvrdou zem. Motivem bylo získání bytu. (sr.: ČTK 2008).
Položili jsme si otázku, zda je možno uvedeným typům v praxi účinně pomoci, aby se domohly svých práv. Nadměrné teoretizování by pravděpodobně tyto možnosti odsunulo do nenávratna.
Pomoc obětem domácího násilí při pokusu změnit jejich zafixované stereotypy je vždy specifická. Je různá např. při prvním setkání s obětí, při získávání její důvěry, při aktivní pomoci vypracovat text pro policii když je zřejmé podezření z páchání trestného činu, pomoc při jednání se sociálním pracovníkem s pověřením od oběti apod. Manuály pro některé typy pomoci jsou vypracovány, jiné chybějí.
Ještě méně snadná a obtížnější jsou pokusy o změnu postojů oběti domácího násilí.
Závěr
I když je při domácím násilí většinou podstatně zasažena osobnost dítěte, tj. nejen jeho tělesná stránka, ale i jeho psychika, v soudní praxi se k tomu přihlíží málokdy a jen v některých případech, většinou v souběhu s fyzickým násilím velké intenzity a závažného poškození fyzické integrity oběti. V pozadí zůstávají nerozlišeny a tudíž neřešeny následky ani po fyzicky mírném týrání, ani po častých a po středně těžkých následcích domácí tělesné agresivity, ani po dlouhodobém psychickém, sociálním či ekonomickém týrání oběti.
Literatura
Bednář, Jiří: Za pokus o vraždu manžela podmínka. Právo 17, 2007, č. … s. 7, 3.5.07.
Čírtková, Ludmila:. Zpravodaj BKB 17, 2008, č. 1, s. 4-5.
Deklarace lidských práv a svobod.
Deklarace práv dítěte. Rezoluce 20. Valného shromáždění OSN. New York 1959.
Evropská Úmluva o výkonu práv dětí, 1996.
Horáček, Václav, ČTK: Pět let vězení za zabití agresivního manžela. HaNo 17, 2007, č. 96, s. 12, 24.4.07..
Křivohlavý, Jaro: Jak neztratit nadšení. Praha, 1998.
Křivohlavý, Jaro: Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha 2004.
Kudrnovská, Marie, Exner, Jan: Kabinet zanedbává mnohé úmluvy o právech dětí. HaNo 15, 2005, č. 17, s. 3, 21.1.05.
Martinková, Milada: Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2007.
Mikl-Horke: Oekonomische Ungleichheit und politische Disciplinierung. Anmerkungen zu Folgen des neoliberalen Kapitalismus. Sozialpsychologie ung Gruppendynamik in Wirtschaft und Gesellschafr 30, 2005, Hft. 111/2.
Novák, Tomáš, Průšová, Bohumila: Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha, Grada 2005.
Pospíšil, Miroslav: Řešení konfliktů a stresů, manipulace v komunikaci. Plzeň 2007.
Rychetský, Jan:Postavila se teroru manžela a teď je šťastná. Právo 27.10.2007, s. 7.
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR 1994.
Šámal, Pavel: Novela trestního zákona. Kvalifikovaný výklad k § 215a. Zpravodaj BKB 2004.
Štos, Jakub: Za objednání vraždy dostala žena deset let. Zabití muže zadala u agenta policie. MFD 16, 2005, č. 16, s. C 4, 20.1.05.
Uhl, Petr: Skandální chyby, povrchní odsudky. Právo 17, 2007, č.c 76, s. 9, 30.3.07.
Uhl, Petr: Ústava opravdu není pustá deklarace. Právo 18, 2008, č.118, s. 6, 21.5.08.
Úmluva o právech dítěte. Valné shromáždění OSN 1991. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy o právech dítěte 1991.
Usnesení České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod 1993.
Usnesení vlády ČR 2004.
Velikovská, Kamila: Svobodná, i když za mřížemi. Praha, XY nakladatelství 2007.
Vlčková, Eva: Bílá hmota pomáhá s učením. Odborníci zjistili, že nervová vlákna nejsou jen pasivní dráty, ale přímo ovlivňují mozkovou činnost. LN 24.5.2008, s. 27 a 30.
medical pharmacy dgsolbvfdGranovuavr
(FliekVed, 27. 5. 2021 2:43)