Domácí násilí

Systemická psychoterapie dětí ohrožených domácím násilím

KOVÁŘ, Vratislav,  Audivia, s.r.o.,  kovar@audivia.cz

Abstrakt

Autor se zabývá možnostmi využití systemické psychoterapie u dětí, které žijí v rodinách ohrožených domácím násilím. Obětí domácího násilí bývá obvykle jeden z rodičů a násilné chování je často uplatňováno i vůči dětem.  Autor se zamýšlí nad dopady násilí v rodině na vývoj dítěte,
na vznik poruch chování a další negativní následky. Zabývá se možnostmi využití systemické psychoterapie dítěte i rodiče v rodině ohrožené násilím. Autor se zaměřuje na případy, kdy je možné předejít ústavní výchově dítěte. Součástí příspěvku je kazuistika, která dokumentuje průběh a výsledky psychoterapeutické práce s dítětem ohroženým domácím násilím.

Klíčová slova: systemická psychoterapie, domácí násilí, poruchy chování, stres posttraumatický.

Úvod (domácí násilí a děti)

Domácí násilí je závažný společenský problém s negativními důsledky v mnoha oblastech. Těmi nejvíce postiženými jsou zejména děti. Zatímco dospělí mají možnost vyhledat pomoc a buď sami nebo s pomocí odborníka řešit tíživou situaci, děti jsou vždy nejvíce zranitelnou obětí násilného chování rodičů či jiných příbuzných. Domácí násilí bývá často uzavřeno za dveřmi bytu a pohledu zvenčí může zůstat dlouhou dobu skryto, jedná se o tzv. skrytou kriminalitu (srov.: J. Sedlák 2002). Děti tak bývají dlouhodobě vystaveny projevům násilného chování v rodině se všemi negativními důsledky. Může jít o násilí mezi rodiči, ale také psychické a fyzické týrání samotných dětí, které devastuje jejich psychiku. Průzkum společnosti Factum Invenio pro UNICEF ukázal, že s fyzickým násilím v českých rodinách se setkalo 13 procent dětí (novinky.cz). Podle zjištění poradenského centra ROSA jsou děti v rodinách, kde dochází k domácímu násilí přímými svědky nebo i oběťmi násilného chování až v 95 procentech (ROSA, statistika 2010). U dětí se jako důsledek mohou vyvinout poruchy chování, přijímají násilí jako povolenou normu chování, běžně uplatňují násilné a agresivní chování ve škole i v dospělosti. Stávají se také často obětí, která pasivně snáší násilí
od partnera aj. Je zřejmé, že agresivní, násilný rodič bývá zdrojem velkých dětských traumat s celoživotními následky.

Možnosti psychoterapie

Jak bylo zmíněno v úvodu, domácí násilí je závažný problém, který zasahuje více oblastí života rodiny i společnosti. Jeho řešení vyžaduje spolupráci členů rodiny, poradců, terapeutů, sociálních pracovníků i zainteresovaných institucí. Psychoterapie je jednou z možností, jak pomoci a je úspěšná zejména při souběhu více pozitivních vlivů a opatření.  U psychoterapie dětí je mimořádně důležitá spolupráce s rodičem, školou, případně vychovateli a jinými pro dítě důležitými dospělými. 

Klíčovou podmínkou psychoterapie u dětí i dospělých je vytvoření atmosféry bezpečí a důvěry (více viz Z.Vybíral, J.Roubal 2010). Dítě se ocitá u psychoterapeuta v převážné většině na žádost rodiče nebo na popud učitele, vychovatele, sociálního pracovníka apod. U nezletilých je přitom vždy potřebný souhlas zákonného zástupce dítěte. Je zde jistá úvodní nedobrovolnost, a proto je důležitým úkolem terapeuta sladit cíle a přání dítěte a zainteresovaného dospělého, najít společné pole zájmů. Pocit dobrovolnosti u dítěte je nezbytným předpokladem pro navázání plnohodnotného terapeutického vztahu. Pokud terapeut získá důvěru dítěte a podaří se mu vytvořit spolupracující tým dospělých, je možné psychoterapií dosáhnout významné pozitivní změny.

U dětí ohrožených domácím násilím je velkým úspěchem, když se pomocí psychoterapie podaří předejít nebo zamezit rozvoji poruch chování. Například R. Hytych píše o zážitku dítěte, které
na své potíže již není samo. S pomocí terapeuta může zaujímat nové postoje a získá zkušenost, že jsou dospělí, na které se může spolehnout a věřit jim. Tuto modelovou zkušenost může uplatnit také ve svém budoucím životě (R.Hytych 2011).

Při psychoterapii dítěte ohroženého domácím násilím je potřebné brát v úvahu specifika daná věkem a jeho vývojovou úrovní (více viz J.Langmeier, K.Balcar, J.Špitz 2010).

Systemická psychoterapie:

Systemický přístup v psychoterapii respektuje v plném rozsahu klienta a jeho „vidění“ skutečnosti. Terapeut bere klienta jako plně autonomní osobu. Svými dovednostmi v rozhovoru a respektem
k osobnosti klienta umožňuje v terapii dosáhnout klientem požadované změny za minimálního vměšování. Psychoterapie se odehrává jako rozhovor a terapeut je odborníkem na jeho vedení, je v jistém smyslu společníkem klienta při hledání řešení (více viz V.Strnad 2009, I.Ulehla 1999). Systemická práce s klientem má tři určující atributy: respekt, krásu, užitek (srov.: K. Ludewig 1994). Terapeut respektuje v plném rozsahu klienta a volí takové postupy, aby terapie nebolela, byla příjemná a užitečná.

Systemický přístup je velmi užitečný pro terapeutickou pomoc obětem domácího násilí. Pomáhá vystoupit se zdánlivě neproniknutelného kruhu  psychického i fyzického týrání a najít v sobě odvahu k novému řešení svého života bez násilí v rodinných vztazích.  Systemickou psychoterapii lze s úspěchem využívat také při práci s dítětem ohroženým násilím. Je nutné brát v úvahu věk a vývojovou úroveň dítěte. Tomu odpovídá formulování cílů terapie, které vychází z potřeb a přání dítěte a jsou mu srozumitelné a vlastní. Psychoterapie může dítěti pomoci se orientovat ve světě dospělých, mluvit o násilí v nejbližším okolí, zaujímat své postoje a pokud možno zmenšovat svůj strach, zmatek a bezradnost. Dítě v takových situacích bezpochyby potřebuje pomoc dospělého, a proto je velmi důležité podpořit terapii spoluprací s dalšími pro dítě významnými dospělými osobami.

Kazuistika - úvod, kontext psychoterapie

Jako psychoterapeut pracuji vedle své soukromé praxe také pro školní poradenské pracoviště základní školy, kde se věnuji zejména dětem s různými výchovnými problémy. Psychologické poradenské služby, které poskytuji, jsou zaměřeny na jednotlivé děti, školní žákovské skupiny i
na poradenství pro pedagogické pracovníky. Kazuistika je o terapeutické práci s devítiletým dítětem – dívkou M. 
Vlastní psychoterapii předcházely výchovné problémy žákyně M., které souvisely zejména s projevy hyperaktivity v jejím chování. Jednalo se o pohybový neklid, ale také o nebezpečné impulsivní reakce, kdy hrozilo zranění sebe i ostatních dětí. Žákyně M. se jen obtížně podřizovala, nerespektovala autoritu učitele a často se dostávala do konfliktů s ostatními dětmi (nadávky, strkání, bití, zahazování věcí aj.). 
Proběhla jednání třídního učitele a pracovníků poradenského pracoviště s matkou, paní J., která zpočátku přislíbila spolupráci. Jedním z výsledků jednání byl také souhlas paní J. s individuální péčí - psychoterapií pro svou dceru. Zakázkou pedagogů a paní J. bylo dosáhnout zlepšení chování M. ve vztahu k ostatním dětem a učitelům a zmírnění nebo odstranění nebezpečných projevů hyperaktivity.  Dalším výsledkem jednání byl souhlas matky s neurologickým vyšetřením dcery (výsledky ukázaly na vývojovou nezralost, nepotvrdily poruchy typu ADD, ADHD). 

Při jednáních s paní J. vyšlo najevo, že svou dceru často fyzicky trestá, což  zdůvodňovala vlastní zkušeností („Taky jsem byla matkou bita a dala jsem si potom pozor.“). Paní J. byla upozorněna, že fyzické tresty u její dcery nic neřeší, spíše zhoršují její chování. Paní J. byla v minulosti obětí násilného chování v rodině, ale také se ho sama dopustila a způsobila zranění. Dcera M. byla v raném dětství v ústavní výchově, ke své matce paní J. se vrátila před zahájením školní docházky.

Zahájení a první fáze terapie (4 týdny)

M. dokázala velmi rychle navázat kontakt s terapeutem, mluvila bezprostředně, bez ostýchání, chovala se mile, bylo vidět, že je ráda v centru pozornosti. Byla velmi zvídavá, zajímala se o věci v místnosti, směle pokládala otázky. Projevy pohybového neklidu: neustále poposedávala, slézala
a zase si sedala na židli. Nevadilo to, nebyla napomínána. Mluvili jsme o škole, rodičích a sourozencích, zájmech. Problémy ve vztazích, výtky učitelů hodnotila jako nespravedlnost, ona sama nic špatného nedělá nebo se jen brání. Učitelé nebo někteří spolužáci ji podle ní nemají rádi. Zaznamenala první změnu, na kterou dosud nebyla zvyklá. Jako terapeut jsem bral její názory vážně a začal jsem si s M. o nich povídat. Na dalších setkáních se mi M. svěřila, že ji máma bije, ale potom se s ní taky mazlí, koupí jí cukrovinky. Na dalším setkání se M. sama zařadila na okraj rodiny. Byla jakoby bokem rodičů, mladšího i starších sourozenců. Doma i ve škole jí hodně vadilo, že jí není věnováno tolik pozornosti, kolik by si přála. Myslela si, že ji dospělí přehlížejí. O to více
na sebe upozorňovala. Již na prvním setkání jsme se s M. domluvili, že budeme spolu hledat způsob, jak lépe vycházet s učiteli, spolužáky, aby věděli, jaká je doopravdy. Bylo to přání M., ke kterému  jsem se připojil. V první fázi terapie se podařilo navázat kontakt a vytvořit ovzduší důvěry, M. se stala v plném významu slova klientkou. Podařilo se také najít soulad jejích přání s většinou cílů zakázky od matky i pedagogů. Znovu jsem matku požádal, aby upustila od fyzických trestů a nabídnul jsem jí pomoc při výchově dcery.

Druhá fáze terapie (10 týdnů)

Ve druhé fázi terapie  se výrazně měnilo vnější prostředí. Během terapeutických setkání M. dobře spolupracovala, měla zájem o terapii a sama žádala o další schůzky. V rozhovorech si alespoň zčásti dokázala utvářet strukturovanější názory a postoje. Po návratu do třídy se ale její chování po krátké době opět zhoršilo a znovu se dostávala do konfliktů s učiteli i spolužáky. To vyvolalo ze strany pedagogů netrpělivost a pochybnosti o účinnosti terapie. Mnozí předpokládali, že po dvou až třech setkáních musí nastat znatelné změny. Jako terapeut jsem vysvětloval, že změny nepřichází tak rychle a hodně záleží na spolupráci všech zainteresovaných dospělých. Hledali jsme nejvhodnější postup, jak pracovat s M. ve třídě a sám jsem ji několikrát doprovázel ve vyučovacích hodinách.
Ze strany některých učitelů se stupňoval tlak na paní J., aby více spolupracovala na řešení problémového chování M. Reakce matky byla právě opačná, odmítla osobní schůzky a přešla jen
na posílání písemných vzkazů. Do problému se zapojili také sociální pracovníci OSPOD, a to ještě zhoršilo negativní postoj matky ke škole. Obvinila sociální pracovníky, že jí rozvracejí rodinu.

Tyto skutečnosti se odrážely i v průběhu terapeutických setkání. M neztrácela  zájem o terapii, ale plně přejala od své matky negativní hodnocení učitelů a školy. Chovala se víc vzdorovitě až útočně. Přesto se neztratila její zkušenost z předcházejících terapeutických setkání a postupně si dokázala vytvářet svůj postoj, který víc odrážel její vztahy s učiteli a spolužáky.
M. popisovala, jak se na ni maminka po každé poznámce ze školy zlobí a je doma bita. Stejně tomu bylo po návštěvě sociálních pracovnic u nich doma. Nechápala, proč tomu tak je. Podpořil jsem M., že není špatná a nejsou provinění, kvůli kterým by měla být bita. Hledali jsme způsoby, jak lépe vycházet s učiteli a zabránit zbytečným poznámkám. Podařilo se ve spolupráci s třídní učitelkou více oceňovat M. a pozitivně ji motivovat. Během druhé fáze terapie se u M. opakovaně objevily modřiny. Byla kontaktována matka, která je popsala jako důsledek hry a potyček mezi sourozenci. Tuto skutečnost oznámili pracovníci školy také na OSPOD. Sám jsem napsal paní J. neformální dopis, kde jí žádám o setkání a nabízím pomoc. Dopis zůstal bez odezvy.

Třetí fáze terapie a její ukončení (4 týdny)

Během třetí fáze terapie nastala u M. výrazná a nečekaná změna chování ve škole. Téměř se vytratil obvyklý pohybový neklid, seděla v lavici, nevyrušovala, chovala se nezvykle poslušně. Třídní učitelka jí napsala několik pochval do školního deníčku. Zároveň tak náhlá změna vyvolávala znepokojení. Při terapii zpočátku nechtěla mluvit o rodině. Působilo to tak, že jí to matka zakázala. Ocenil jsem M. za chování ve škole, pochvaly v deníčku. Zeptal jsem se, jak to dokázala, že ji teď učitelé chválí. M. se rozpovídala, že nesmí přinést domů žádnou poznámku, jinak bude bita. Potichu mi řekla, že tatínek maminku zbil, ona sama.taky dostala, ale zase od maminky. Vztahy v rodině se velmi zhoršily. Pověděla mi vše, co ji trápilo a ujistil jsem ji, že ona za nic nemůže. Mluvili jsme o věcech, které ji těší. Sama řekla, že je jí ve škole lépe. Zcela zmizel předcházející přejatý negativní postoj ke škole a učitelům.
Události potom měly velmi rychlý spád.  Během tělesné výchovy se ukázalo u M. více modřin. Přijely sociální pracovnice, proběhl rozhovor, následovala prohlídka lékařem, odvoz do azylového zařízení a následně umístění do dětského domova. M. reagovala velmi odevzdaně, bez pláče. Vzkázala matce, „aby se na ni nezlobila, že to řekla, nechtěla ji tím ublížit. Bude pro ni lepší, když půjde do domova.“  Dokázala zaujmout a vyjádřit své postoje, které jsou v jejím věku nečekaně vyspělé.

Závěry

Smutný závěr příběhu M. vyvolává pochybnosti o výsledcích psychoterapie. Při hlubším zamyšlení se ale potvrzuje, že i slibně se rozvíjející terapeutický vztah v případě dětí ohrožených násilím nutně potřebuje podporu blízkých příbuzných, jiných významných dospělých i zainteresovaných institucí. V daném příběhu selhal především rodič, ale můžeme se zamýšlet, je-li možné tomu předejít. Zároveň se ukázalo, že systemicky vedená psychoterapie pomohla dítěti nebát se říci pravdu a zaujmout svůj postoj. Psychoterapie je pro děti ohrožené domácím násilím významnou pomocí.

Literatura

České děti trpí, dvě třetiny z nich zažily agresivní chování rodičů. www.novinky.cz  z 29.9.2010

Hytych, R. Specifika psychoterapie u dětí a dospívajících s poruchami chování. Časopis
   Prevence, 2011, č. 3.

Hytych, R. Etika ve vztahu s klientem: od vnějšího tlaku k vnitřní motivaci. Zpravodaj
   Pedagogicko-psychologického poradenství. Praha, IPPP ČR 2007, č. 48, s.66-71.

Langmeier, J, Balcar, K, Špitz, J. Dětská psychoterapie. Praha, Portál 2010

LUDEWIG, K. Systemická terapie. Praha, Pallata 1994, s.87.

SEDLÁK, J. Domácí  násilí   stále  rafinovanější.  Universitas,  revue Masarykovy univerzity
   v Brně 34, 2002, č. 4, s.9-14.         

Sociologická sonda klientek o.s. ROSA a jejich dětí za rok 2010. www.rosa-os.cz, statistiky.

STRNAD, V. Systemický přístup, in Baštecká a kol., Aplikovaná psychologie, Praha, Portál 2009

ÚLEHLA, I. Umění pomáhat, Praha, SLON 1999

Vybíral, Z., Roubal, J.(eds.). Současná psychoterapie. Praha, Portál 2010

Citace:

Citace:  In: Mária Bratská (red.): Cesty k modrosti. 29. Psychologické dni. Medzinárodná konferencia Bratislava 5.-6. september 2011. Kniha abstraktov  s. 41. ISBN 978-80-8127-027-7, EAN 9788081270277.