Styk s násilným rodičem
Styk s násilným rodičem
Jiří Sedlák
Tak to vidím já.
Problém styku nezletilého s rodičem, který se na něm dopustil násilných činů, je zdánlivě velmi úzkým problémem. A přesto se týká více či méně jedné třetiny rodin. Jde o to, že v těchto rodinách selhává rodina výchovně a selhávají i státní a také nestátní organizace, které se zabývají domácím násilím.
Působil jsem 14 roků v Psychologické poradně, ve které jsem pomáhali celkem 21 obětem domácího násilí. Měl jsem možnost seznámit se s různými případy podrobněji. Tehdy nebyly k dispozici dostatečné nástroje pro pomoc obětem domácího násilí. Málokterý agresor byl trestně stíhán. Od roku 2006 a 2007 se situace změnila. Nyní se přece jen situace změnila a aspoň tu a tam některý násilník je trestně stíhán. Pořád se však v praxi vyskytuje řada mýtú a bariér, které brání potrestání agresorů.
Rád bych poukázal na některé problémy nezletilých jedinců, kteří se setkali s domácím násilím, buď přímo nebo zprostředkovaně a které současná praxe řeší z různých důvodů buď nešťastně nebo nedostatečně. Ve svých postojích vycházím ze studia teoretických otázek zátěže, přetížení, stresu a aktivního sociálního učení i z praktických zkušeností psychologické poradny, v níž jsem působil a v níž byla během posledních 17 roků řešena pomoc 21 obětem domácího násilí. Některé případy řešila poradna rok nebo dva, jiné i čtyři roky a déle. Bylo to i tom období, kdy ještě nebyly k dispozici nové zákony, zaměřené na domácí násilí a kdy nebylo možné obětem domácího násilí účinně pomáhat..
Příkladem, který uvedu, jsem se zabýval více než tři roky. Byl velmi složitý nejen tím, že jej řešil opakovaně Městský a Krajský soud. Ale v mnohých rysech se podobal i jiným případům, které byly řešeny jinde. V současné době není řízení skončeno. V této souvislosti bych chtěl poukázat na některé nedostatečně citlivě až necitlivě řešené otázky. Právní pohled na tyto problémy není ve shodě s psychologickým pohledem. Není divu, že případ nyní 15 letého chlapce, kterým se zabývala naše poradna, vzbudil pozornost více brněnských soudců. Nejde o případ ojedinělý. Podobné případy, které se řešily v Praze, Bratislavě, v Brně a jinde, se sice v jednotlivostech liší, ale mají mnoho společného. Některými se zabývali naši ministři i premiér. Veřejnosti jsou nejvíc známé poslední dvě aféry (v Kuřimi případ Ondry, v Praze kauza Terezky Smutné). Jednorázově naši čelní političtí představitelé oživili některé nejkřiklavější otázky.
Kazuistika
Popíši stručně náš případ 15 letého nezletilého. Po rozvodu byli dva chlapci (tehdy ve věku 14 a 9 roků) svěřeni do výchovy matce. Starší syn žil s matkou její druh po jejím odstěhování ze společné domácnosti asi jeden rok. Za přihlížení i za podpory matky oba nezletilé týral. Také matka děti psychicky i fyzicky týrala. Týrání jejího partnera mělo podobu fyzickou, psychickou a sociální, mnohdy pod vlivem alkoholu ze strany obou trýznitelů. Vyskytovaly se nadávky, fyzické ataky i sociální omezování. Děti byli fackováni, tlučeni botou nebo lahví po hlavě, vyhrožování „pasťákem“ i fyzickou újmou. Matka počínání svého partnera slovně schvalovala slovy: „Vy jste si to zasloužili, protože jste neposlouchali.“ V Psychologické poradně bylo týrání obou „vychovatelů“ velmi podrobně rok sledováno, byly přesně registrovány kazuistiky a bylo označeno jako domácí násilí, neboť mělo všechny čtyři typické znaky podle mezinárodní zdravotnické organizace. Viděli jsme u staršího chlapce modřiny na rukou, na krku, na tváři. Vyskytovaly se u něj výpadky paměti, poruchy pozornosti, třes rukou, ztrnulé držení těla a další poruchy. To trvalo rok. Otec se bál své bývalé ženy. Měl z ní panický strach. Bál se navštívit se synem lékaře nejméně půl roku s tím, že by se to mohla jeho bývalá dozvědět a že by mu pak děti přestala předávat. Když po serii násilí menší a střední intenzity jednou došlo k vážnějšímu fyzickému zranění staršího nezletilého, ocitl se v dětské nemocnici s diagnózou týrané dítě. Také tehdy chtěl ihned své exmanžele oznámit, že je syn v nemocnici. Důrazně jsem ho od toho odrazoval. Lékaři v dětské nemocnici týrání nahlásili policii, která podezření šetřila. Až tehdy, když na náš podnět podal předběžné opatření s návrhem, aby byl syn svěřen kvůli týrání do jeho péče tak učinil. Matka přiběhla ihned do nemocnice se svým opilým druhem, začala strhávat ze syna jeho pyžamo a fotografovala ho. Syn se bránil. Začala vykřikovat, že je to všechno podvod, že syn žádné modřiny nemá. Naštěstí lékaři předtím stačili zdokumentovat fotograficky jeho modříny a zranění. Situaci řešila výslechem i právnička z kriminálního oddělení policie. Při jejím dalším šetření, bohužel vyzvaní soudní znalci s vysokou pravděpodobností neznali problematiku domácího násilí. Kriminální oddělení policie s chybným odůvodněním, že k násilí došlo ojediněle, případ odložilo. Soud na žádost otce vynesl předběžné opatření. Kvůli týrání se nezletilý přestěhoval z nemocnice přímo k otci do jeho bytu.
Matka se s předběžným rozhodnutím soudu nesmířila. Obíhala a ovlivňovala sociální oddělení, učitele a ředitele v základní škole, rodinnou a manželskou poradnu, soudní znalce. Po uvedené přípravě podala návrh na nové předběžné opatření. Soudce měl k dispozici pro své rozhodnutí podklady. Jak se ukázalo, bylo to nedostatečně doložené a subjektivně podložené vyjádření dvou soudních znalců, a to klinického psychologa a psychiatra o tom, že otec manipuluje se starším chlapcem. Ke zdůvodnění stačilo především to, že se chlapec introvert, v pubertě, nechtěl stýkat s matkou a jejím partnerem, a to na základě svých dřívějších nejméně jednoročních osobních zkušeností s týráním. Tentýž soudce vynesl s přihlédnutím k uvedeným zprávám soudních znalců nové předběžné rozhodnutí, a to opačné než bylo to jeho první. Nevzal v úvahu přání nezletilého, že chce žít s otcem. I když to mnohokrát to nezávisle na sobě nezletilý vyjádřil např. v poradně, na sociálním oddělení, na psychiatrii, ve škole apod. Soudce rozhodl umístit staršího nezletilého do krizového centra. Nezletilý byl donucen strávit v krizovém centru celé vánoční svátky na základě rozhodnutí psycholožky krizového centra ve shodě a na přáním matky. Matka mohla syna volně kdykoliv navštěvovat a využívala toho. Otec měl zákazáno stýkat se v krizovém centru se synem po dobu jednoho měsíce.
Otec se odvolal prostřednictvím svého právního zástupce proti rozhodnutí Městského soudu. Poukázal na chyby ve zprávách soudních znalců, na jednoznačné vyjádření nezletilého, na opomenutí nálezů nejen Ústavního soudu ČR, ale i Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud zrušil ustanovení Městského soudu o pobytu nezletilého v Krizovém centru a vrátil kauzu zpět Městskému soudu.
Potom uplynulo dalších šest měsíců, během kterých byl nezletilý v péči svého otce. Stýkal se s matkou po dobu jedné hodiny jednou za 14 dní v krizovém centru. Byla u toho psycholožka a mladší bratr. Po hodině se dostavil otec, který se za dozoru psycholožky setkal s mladším i starším synem, matka mezitím odešla, takže se rodiče nesetkávali. Bylo to dobře, že se nesetkávali, protože by mohlo dojít k nežádoucím projevům z obou stran.
V odmítání matky a jejího partnera nezletilý kvůli předchozímu týrání i po osmi měsících setrvával. Matka měla možnost za tu dobu volit takové formy styku se svým synem, aby došlo ke změně postoje nezletilého vůči ní. Bohužel její styl komunikace během osobního styku za dozoru psychologa, bez přítomnosti otce v krizovém centru nebyl vhodný. Odpor nezletilého zesilovalo i to, že matka se neústupně přidržovala své snahy vychovávat obě děti spolu se svým druhem. Její snahy sblížit se s nezletilým synem nevedly k cíli. Ani krizové centrum nesplnilo očekávání.
Závěr
Jaké z toho všeho plynou závěry ? Matce se nepodařilo zvrátit postoj nezletilého ani po osmi měsících. Během pobytu chlapce v krizovém centru a později během návštěv krizového centra se matka i otec setkávali s nezletilým a jeho mladším bratrem (nyní již 10 letým), a to nejen samostatně, ale také za dozoru odborného pracovníka. Mezi otcem a mladším synem nevznikaly žádné krizové situace. Matka se nedokázala sblížit se starším synem. Volila totiž při komunikaci s ním, ať už při osobním styku za dozoru nebo prostřednictvím telefonu nebo SMS zpráv nevhodné metody. Přitom bylo výlučně na ní, aby přestala užívat metodu výčitek a metodu příkazů, na které byl její syn citlivý. Rovněž Krizové centrum nesplnilo očekávání a dopustilo se celé řady odborných chyb.
Soud ve svém druhém usnesení nezhodnotil důvodné podezření, že byl nezletilý nejméně rok vystaven domácímu násilí v bytě matky, a to nejen z její strany, ale i ze strany jejího nového partnera. Násilné ataky se staly. Tuto skutečnost nepopřelo ani rozhodnutí právničky kriminalistky o odložení případu. Dlouhodobé týrání bylo doloženo v soudním spisu. I když měla serie dlouhodobého týrání nížší intenzitu, přesto zanechala v psychice nezletilého trvalejší stopy. Právnička nezhodnotila, že k násilí docházelo občas také pod vlivem alkoholu, že se partner matky montoval do pozice otce, což mu nepříslušelo. Z této pozice, se kterou matka bezvýhradně souhlasila, s nezletilým agresivně zacházel. Tomu matka nejen nebránila, ale přihlížela a často to i slovně podporovala.
V řešení kauzy se vyskytly téměř všechny chyby současné péče o oběti domácího násilí v ČR. I když partner matky v příběhu hrál rozhodující úlohu, v žádné zprávě se adekvátní hodnocení neobjevilo. Jakoby uvedený násilník vůbec neexistoval ! Krajský soud zrušil opatření Městského soudu, takže se nezletilý po dvou měsících pobytu v krizovém centru vrátil k otci. Kauza není dosud ukončena, ale pokračuje dál.
V ČR se od 1.6.2004 díky trestnímu zákonu § 215a i od 1.1.2007 díky zákonu 135/2006 Sb. daří zlepšovat pomoc obětem domácího násilí. Policisté a sociální pracovníci jsou postupně proškolováni, dostali k dispozici přesné pokyny od ministerstva, aby uměli rozlišit, zda jde u konkrétního případu o domácí násilí nebo nikoli. Situace se v této oblasti mění postupně k lepšímu. Bohužel velmi pomalu. Objevují se další případy nevhodně řešené.
Někteří kritici, ať již z oboru psychiatrie, psychologie, pedagogiky, právních věd, novináři apod., ve svých kritických připomínkách zapomněli na to, že sice soudce rozhoduje, ale v podstatě až poslední fázi. Ke svému rozhodnutí mu poskytují podklady policisté, také sociální pracovníci, soudní znalci psychologové, lékaři, státní zástupci. Ti všichni se podílejí na usnesení soudu. Soudce rozhoduje na základě jejich doporučení.
Novela soudního řádu, kterou navrhuje ministr spravedlnosti dává soudcům nové pravomoci při rozhodování o osudech dítěte, jehož rodiče nejsou delší dobu schopni se dohodnout na výchově.
Domnívám se, že se v současné době v rámci opatrovnického řízení jednostranně a z odborně psychologického hlediska nesprávně vychází z pojmu syndrom zavrženého rodiče. Je dokonce zakotven v žádostech soudců na soudní znalce jako jedna z jejich specifik. Mezinárodně schválená a používaná klasifikace nemocí a poruch tento pojem nezná. V těch případech, kdy dal jeden z rodičů dítěti oprávněný důvod k zápornému postoji vůči své osobě, nejde nikdy o syndrom odcizeného rodiče, i když se to bohužel v posudcích soudních znalců velmi často chybně vyskytuje. Na základě takových posudků pak soudy vynucují styk dítěte s rodičem i tehdy, když dítě tohoto rodiče z objektivních důvodů odmítá. Pro takové odmítání často postačuje i to, že bylo dítě svědkem dlouhodobého domácího násilí, páchaného na druhém.rodiči. Soudy nepřihlížení k názoru dítěte a styk vymáhají, i když má ke styku dítě odpor a vyskytují se u něho v jeho psychice nejrůznější příznaky. Tyto příznaky mnozí odborníci nediagnostikují, protože jsou obtížně zjistitelné. Soudní praxe zná jen povinnost dítěte stýkat se s rodičem, takže se uplatňuje spíše právo rodiče před právem dítěte.
K žádné změně nedošlo v takových případech, a to ani v práci poraden, ani v práci soudních znalců, ani v práci pedagogicko psychologických poraden, ani v práci nově zřízených intervenčních center. Vyslovuji proto obavu, že není možno v brzké době očekávat zlepšení, protože možnosti změn v případech domácího násilí k lepšímu jsou v nedohlednu.
V pomoci obětem domácího násilí, které patří ke zvláštním, specifickým případům, by mělo dojít k radikálním změnám. K těm nová opatření ani nesměřují. Když je dítě zastrašováno nebo jinak ovlivňováno, tj. týráno druhým rodičem - agresorem, pak i po pobytu v léčebně nebo na psychiatrii nebude s ním chtít vůbec komunikovat. Pokud k něčemu takovému dojde, je patrné, že je dítě v psychickém stresu ze setkání s tímto rodičem. Špatně ho snáší. Psycholog by měl v takovém případě navrhnout zrušení návštěv. Není vhodné dítě nutit ke styku, protože je psychicky a sociálně poškozuje.
jirisedlakdrsc@seznam.cz
Trenčín 2007