Styk oběti domácího násilí s agresivním rodičem (Poster) II
13. Styk oběti domácího násilí s agresivním rodičem (Poster)
Psychologická poradna Brno
Pedagogická fakultě MU Brno
Abstrakt
Právo dítěte na styk s oběma rodiči by nemělo být povinností. Styk s dítětem by se neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli dítěte, zejména pokud k tomuto odmítání mohou vést objektivní důvody, například bylo-li dítě svědkem násilí jednoho rodiče vůči druhému rodiči nebo když bylo samo týráno. V každém soudním opatrovnickém řízení musí být nezletilým poskytnuta možnost, aby byli vyslyšeni a pokud jsou dostatečně psychicky vyspělí, aby se k jejich názoru vždy přihlíželo. Domácí násilí pokračuje i po odchodu od pachatele.Právě v tomto období hrozí dítěti největší nebezpečí. Podle § 13 Úmluvy o právech dítěte má nezletilý právo a možnost vyjadřovat se ke všem otázkám, které se ho týkají. V praxi soudního řízení ani psychologové, ani sociální pracovníci, ani poradci, ani soudní znalci, ani soudci dostatečně nerozlišují násilí od domácího násilí. V praxi je to v současné době zcela běžné
Klíčová slova: právo týraného dítěte, styk s druhým rodičem, násilí, domácí násilí
Úvod
Usnesení vlády číslo 1.180/2004 doporučuje styk dítěte s oběma rodiči. Pokud jeden brání tomuto styku, je možno jej podle uvedeného pokynu vynucovat. V praxi se toto doporučení tvrdě aplikuje. Vychází se z ne vždycky řádně doložených důkazů, že jde o manipulaci druhým rodičem, že jde o neoprávněné vštěpování odporu a kritiky vůči druhému rodiči, tedy kdy se předpokládá vznik tzv. syndromu zavrženého (správně odcizeného) rodiče. Současná praxe řeší takové případy, kterých je mnoho, z různých důvodů buď nešťastně nebo nedostatečně, případně v zájmu rodiče a ne v zájmu dítěte.
Závažnost domácího násilí
Při řešení styku nezletilého s druhým rodičem metody užívané v případě, že jde o předrozvodovou a rozvodovou situaci, se mohou s úspěchem zaměřovat m.j.na zjišťování syndromu odcizeného rodiče, zjišťovat hodnověrnost výpovědí zkoumaných osob apod. Avšak pokud byl nezletilý fyzicky nebo psychicky týrán, zastrašován nebo jinak ovlivňován druhým rodičem – agresorem nebo jeho partnerem, či byl přítomen týrání jednoho z rodičů, pak je nezletilý obětí DN. V tom případě pak
i po pobytu v léčebně nebo na psychiatrii či v krizovém centru, nebude s ním chtít vůbec být a s ním komunikovat
Není možné dítě nutit ke styku. Pokud k něčemu takovému dojde, je patrné, že byl nezletilý v psychickém stresu ze setkání s tímto rodičem. Špatně ho snáší. Pokud byl donucován, může se to projevit v jeho psychice.
Přesně to se stalo i v případě jednoho nezletilého (16). Psycholožka v krizovém centru to neučinila, naopak se postavila na stranu matky a proti nezletilému.
Děti, které se v rodině staly svědky domácího násilí, by neměly být po rozchodu rodičů svěřeny do výhradní či střídavé péče násilníků.V každém soudním řízení musí být nezletilým poskytnuta možnost, aby byli vyslyšen. .
Ve Výboru pro práva dítěte má být projednán návrh, aby se děti starší 14 let mohly samy rozhodnout, se kterým rodičem chtějí po jejich rozchodu zůstat. Bude se to týkat i možnosti, aby bylo rozhodnutí dítěte pro soud závazné. V současné době soudy často vůbec nezjišťují, co si potomek z rozpadlé rodiny přeje.
Podle psycholožky Bronislavy Vargové z občanského sdružení Rosa pokračuje domácí násilí i po odchodu oběti od pachatele. Právě v tomto období podle ní hrozí dítěti největší nebezpečí.
Potomek, který je nucen se s násilným rodičem stýkat, pak od něj také přebírá podobné vzorce chování. Naučí se, že násilí je nejjednodušším prostředkem k dosažení toho, co chce.Podle údajů průzkumu (2006) byly děti svědky domácího násilí v 94 procentech případů. Fyzický útok na matku zažilo přes 40 procent dětí a skoro polovina se sama stala obětí domácího násilí.
Úloha sociálního oddělení
Když sociální pracovníci ve své zprávě navrhují, aby se dítě odebrané rodičům vrátilo do rodiny, a i když dítě klade odpor a zpět do rodiny se vrátit nechce, zamítají možnost anebo ji neberou v úvahu, , zda u dítěte předtím nedocházelo k týrání. To se v poslední době stalo v ČR u několika dětí
Z denního tisku je známo více případů nezletilých z Prahy, Brna, Vyškova, kdy byly děti nuceny stýkat se s násilným rodičem proti jejich vůli. Bylo to na návrh policie, sociálního oddělení a soudních znalců. Sociální pracovníci musí vycházet z pokynů ministerstva práce a sociálních věcí. Předpis říká, že je cílem sociálně právní ochrany dětí především jejich vrácení do rodiny. Tento názor zastává i Ombudsman. Cílem „startovacích procesů“ je podle nich scelení rodiny. Někteří odborníci (nejen např. Dita Pokorná aj.) upozorňují na to, že návrat k despotickému otci, kde děti trpěly a byly týrány, není vhodný a děti psychicky poškozuje. V tomto případě se střetly zájmy dětí se zájmy rodičů. Zákon pořád bohužel dává přednost zájmům rodičů. (srov.: E. Křivánková 2008). Právo dítěte na styk s oběma rodiči by nemělo být povinností. Styk s dítětem by se neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli dítěte, zejména pokud k tomuto odmítání mohou vést objektivní důvody, například bylo-li dítě svědkem násilí otce vůči matce nebo bylo samo týráno.
Úloha soudních znalců
Rozvodové manipulace se vyznačuje tím, že dítě je manipulováno proti druhému rodiči. Malé dítě není např. schopno říct samo o sobě: Tatínek mě dělal strašné věci…To souvisí zároveň nejen i se syndromem zavrženého rodiče, ale také s problémem styku nezletilého s násilným rodičem. Děti někdy samy hledají aktivně pomoc v případech, kdy jsou týrány nebo zneužívány nebo když jim doma nikdo nevěří, když jsou doma svědky rozvodových střetů mezi rodiči. O pomoc aktivně žádají také tehdy, když jsou v rodině střety dlouhodobé. Domácí násilí je transgenerační problém, protože když bylo doma dítě týráno, později když dospěje, týrá stejným způsobem své děti. V Brně se na organizaci SPONDEA týdně obrací a žádá o pomoc nebo se jen svěřuje se svými problémy jedno týrané nebo zneužívané dítě, které přímo hledá azyl. To jsou za měsíc čtyři děti, za rok skoro 50 dětí. (srov.: J. Veselá 2008).
Podle § 13 Úmluvy o právech dítěte má nezletilý právo a možnost vyjadřovat se ke všem otázkám, které se ho týkají (srov.:M. Kudrnovská, J. Exner 2005).
Usnesení vlády ČR čís. 1.108 z roku 2004 je interním usnesením. Vychází ze syndromu zavrženého rodiče, který není uznáván mezinárodně za diagnostickou jednotku. Howard Gardner, který tento termín zavedl, ve své pozdější publikaci jeho původní interpretaci upřesnil takto: „Syndrom zavrženého rodiče lze použít pouze tehdy, když rodič nezavdal nezletilému příčinu k tomu, aby jej dítě oprávněně nenávidělo. Dojde-li k tomu, že rodič nezletilého týral a je to prokazatelné, je odmítání tohoto rodiče dítětem oprávněné a koncept syndromu zavrženého rodiče není platný.“
Nezletilý má právo spolurozhodovat o způsobu své léčby. Podle článku 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně musí být názor nezletilého zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti. Rodičovskou zodpovědnost mají oba rodiče. To platí i po rozvodu s výjimkou, kdy je jeden z rodičů soudem zbaven pravomocným soudním rozhodnutím rodičovské zodpovědnosti. Pokud mají rodiče rozdílné názory, je třeba respektovat negativní názor jednoho z nich, je však třeba přihlédnout k prospěchu dítěte.
Při podezření na týrání svěřené osoby platí ohlašovací povinnost (srov.: J. Mach 2007).
Bohužel soudní znalci i soudci vycházejí z původní formulace H. Gardnera a nesprávně syndrom zavrženého rodiče uplatňují v praxi. Uvedené Usnesení vlády se přidržuje této nesprávné interpretace. Tím ale zaměňují právo nezletilého na styk s oběma rodiči a především s rodičem, se kterým se nechce oprávněně stýkat za jeho povinnost. A uvedenou tzv. povinnost pak vynucují. Takové donucování naráží na potíže. Aby se tyto potíže eliminovaly, zřizují se za nemalé peníze reintegrační centra, v nichž je dítě od rodičů dočasně izolováno. Případně se v nich má pod dozorem s rodiči stýkat. Mediace by měla být buď nabídnuta nebo soudem nařízena oběma rodičům, aby se naučili spolu komunikovat, ovšem jen v tom případě, pokud není jeden z nich násilník. Kvůli sporu mezi rodiči by nemělo být dítě v žádném zařízení izolováno. ˇádné takové zařízení totiž nemůže být pro dítě neutrálním prostředím, protože je v něm vždy jako dozor cizí osoba. Dopad na psychiku dítěte je ve všech podobných případech negativní a dítě poškozuje. (srov.: A. Cerqueirová 2007).
Spolupráce s psychology v poradnách
Zodpovědnost soudu
Co se týká předběžných opatření: soud má právo nařídit alternativní řešení sporů mezi rodiči formou mediace nebo formou rodinné terapie.
V jednání je návrh na patnáctidenní lhůtu pro odvolání proto předběžnému rozhodnutí soudu, kterým soud rozhodne o umístění dítěte d ústavu, pokud se proto tomu rodiče odvolají (srov.: km 2007).
Vláda schválila novelu občanského soudního řádu, tzv. „dětskou novelu,“ která má začít platit od 1.7.2008. Je definováno tzv. „vhodné prostředí,“ do kterého mají být umísťovány děti, o které se dlouhodobě přou rodiče. Soud může stanovit plán „navykacího režimu“ v případech, kdy dítě se má začít stýkat s rodičem, od kterého bylo dlouhodobě odloučeno.
To vše bez ohledu na to, že dítě není možné lásce k rodiči nutit násilím a že by soudy měly více dbát na názor dítěte.
Kazuistiky
Dva měsíce Terezce (13) soud určil jako termín, do kdy má nalézt vztah ke svému biologickému otci, Lubomíru Chocovi. Osm let ji vychoval otčím Aleš Hlaváček spolu s její matkou Lindou Čermákovou. Pobyt v léčebně, kam otčím neměl vstup povolení, protože k ní neměl oficiálně žádný vztah, podle něho způsobil, že Tereza viní otce ze zkažených prázdnin. Kromě toho pobyt v léčebně neměl podle otčíma žádný efekt, ale způsobil, že předčasně dospěla. Zhrubl jí slovník. Ve škole se jí školní prospěch nezhoršil. Děvče s otcem stále odmítá mluvit a také ho odmítá vidět. Nezískala k němu žádný citový vztah. Otec stále tvrdí, že je to vina matky, která dceru štvala proti němu. To potvrdili i soudní znalci. Citová vazba dcery k otci vzniknout nemohla, protože se otec s ženou rozvedl dříve než se Terezka narodila. Nikdy spolu nežili. Svoje otcovství popíral dva roky. Když se s ní stýkal, Terezka se ptávala, proč zas musí jít s tím cizím člověkem a až do svých čtyř roků se po styku s ním počurávala, protože ze setkání mívala stresové reakce. V roce 2005 od Terezky a její matky Hlaváček odešel kvůli tahanicím s otcem Terezky. Paní Čermáková ale stále pomáhá. Terezka se „zasekla,“ k cizím lidem je ostražitá (srov.: L. Hloušková 2007).
Dvě údajně týrané sestry zůstanou v brněnském Klokánku,jak rozhodl soud. Starší Kristýna včera večer na tři hodiny utekla. Bála se plánovaného návratu k otci, který je prý zneužíval týral.
Odpoledne dívky vyslechl sociální pracovník z oddělení péče o dítě a poté odvezl městskému soudu návrh na předběžné opatření, aby se nemusely vrátit k otci Stanislavu Velickému. Naznal, že návrat do rodiny by jim v tuto chvíli ublížil. Soudce musel rozhodnout do čtyřiadvaceti hodin. "Už máme usnesení Městského soudu v Brně. Vydal předběžné opatření, kterým nařídil, aby děvčata zůstala v Klokánku," potvrdila MF DNES po šesté večer vedoucí zařízení Ditta Pokorná. Předání rodičům, ke kterému by došlo zřejmě už v pondělí, přitom nařídil dříve krajský soud, protože se nenašly důkazy o týrání. Právě kvůli tomuto problému přitom loni v březnu matka všechny čtyři své děti přivedla na odbor sociální péče, aby byly umístěny do nějakého zařízení. Jejich otec Velický je prý bil a dívky sexuálně zneužíval. Dva chlapci se k rodičům vrátili už dřív (srov.: L.Kratochvíl 2008).
Rodiče se zřejmě odvolají Oba rodiče a bratři se kolem třetí hodiny odpoledne pokusili holčičky navštívit. Abigail a Kristýna však chtěly vidět pouze svou matku a sourozence. Otec tedy musel zůstat přede dveřmi. V tu chvíli byli rodiče odhodlaní si pro děti v pondělí přijít. "Já se na ně už těším, doma mají všechno nachystané. Jak jinak si máme dát s dětmi něco do pořádku, když s nimi nemůžeme být," zlobila se dvaatřicetiletá matka, Monika Velická.Podle Pokorné rodiče odpolední rozhodnutí soudu moc dobře nepřijali a zřejmě se budou chtít proti předběžnému opatření odvolat."Zatím to z našeho pohledu dopadlo dobře, nicméně jsme vlastně zase na začátku. Opět bude asi rozhodovat stejný senát krajského soudu. Snad přihlédne k tomu, co se stalo," uvedla pro ČTK Pokorná.
Výrok soudu děti uklidní, míní opatrovnice Starší, jedenáctiletá Kristýna ze strachu před otcem v pátek večer na tři hodiny z Klokánku utekla. V dopise napsala, že se bojí návratu domů. - čtěte Týraná Kristýnka se vrátila do Klokánku zdravá Pokorná soudí, že předběžné opatření obě sestry uklidní. Budou vědět, že prozatím zůstanou v bezpečí. Zvláště Kristýna je prý ve špatném psychickém stavu, personál se obává, že znovu uteče nebo se pokusí o sebevraždu. "Uteče třeba nějakým promyšlenějším způsobem. Hrozí, že se pokusí o sebevraždu. A okovy jí dát nemůžeme, to by její psychický stav ještě zhoršilo," řekla podle ČTK vedoucí. "Soudkyně jednala neprodleně, zřejmě se bála, že by Kristýna znovu utekla," dodala po verdiktu Pokorná pro MF DNES.
Jeden z bojovníků za práva otců stýkat se s vlastními dětmi je i Jiří Fiala, předseda sdružení K 213. Vystudoval ekonomii a byl v minulosti několikrát trestně stíhán (srov.: V. Skálová 2008).
Pracovníci poraden vyslechnou od oběti popis činů násilníka. Od oběti se dozví, že byla fyzicky napadána, že jí agresor nadával, vyhrožoval, snižoval její důstojnost apod. Ty příběhy však registrují jen zběžně, převážně jen
administrativním způsobem, popisně, nezaznamenávají podrobnosti, neregistrují vyslechnuté příběhy formou kazuistik. Posláním poradny je pouze násilí zastavit a ochránit oběti. To je pro poradnu dostačující (srov.: D. Krejčová 2008).
Jenom v některých poradnách kromě vyslechnutí oběti, psychické pomoci při respektování psychického stavu oběti a provedení hrubé diagnostiky vztahu, individuálního přístupu, odborníci nabízejí oběti i její terapii, podporu sebevědomí, odkaz na sociálněprávní poradenství,odkaz na další pomocné organizace státního i nestátního charakteru (srov.: D.Krejčová 2008).
Přítomní odborníci oběť nejdříve vyslechnou, potom ji uklidní a odkáží na další odborníky (srov.: D. Krejčová 2008).
V poradně nemají čas na to, aby oběť DN podrobně poučili o jejích právech. Oběť většinou není schopna sama bez pomoci napsat podrobnou zprávu o zažitých činech násilníka, o svých pocitech, o prožívání násilí. Nepopíše
příznaky, které u ní vznikly a odborníci je ve svých záznamech nezachytí (srov.: D. Krejčová 2008).
V případech, kdy je možné usměrnit chování agresora, se doporučuje provádět poradenství obou rodičů, a to s cílem, aby oba změnili své postoje, aby byli oba ochotni je změnit, oba učit klidnější komunikaci. Toho je možno dosáhnout použitím celé řady metodicky vedených kroků. Oběť je vedena k tomu, aby si ujasnila, zdali je partner schopen trvale změnit svoje chování a pokud ne, doporučí se ukončit soužití (srov.: D. Krejčová 2008).
Avšak zcela jiná situace vznikne vzniklo-li podezření ze spáchání tr. činu domácího násilí. Také v těchto případech aniž byla provedena příslušná odborná zkoumání, vyslovují se soudy o potřebnosti rodinné mediace. Doporučuje se a někdy se nařizuje i soudem na základě návrhu soudního znalce a sociálního pracovníka nařizuje mediace. I v takových případech, kdy došlo mezi partnery k jednostrannému násilí a kdy vzniklo podezření z páchání tr. činu DN. Taková chybná doporučení vydávají běžně nejen sociální odbory, ale i soudní znalci a tím oběti poškozují (srov.: D. Krejčová 2008).
Odborníci správně poukazují na to, že většinou pracují pouze s oběťmi. V takových případech se nabízí psychologická pomoc realizovaná většinou pomocí racionální psychoterapie (srov.: D. Krejčová 2008).
Závěr
Žádost, když chtěl navštívit týrané dítě, umístěné v domově, někdo z rodičů nebo z prarodičů,případně osoba, která se mohla podílet na týrání, řešilo nejen MPSV a vedoucí azylového domu, ale i OMBUDSMAN a další instituce. Kritikové měli za to, že je k tomu příslušný pouze soud. Není to podle nich právo ani psychologů ani psychiatrů ani vedení azylového domu. Poté byl vydán závazný pokyn ministerstva, že jedině správný postup je ten, kdy ředitel zařízení může rozhodnout okamžitě, ale že je povinen ihned podat návrh na předběžné rozhodnutí, které vydává soud. Důvodem byla nutnost zajistit objektivitu a profesionalitu (srov.: duch 2008).
Sociální pracovníci i soudní znalci se mnohdy přiklánějí k nepodloženému tvrzení násilníka, že protistrana s dítětem manipuluje a že z toho důvodu dítě s ním nehovoří a odmítá se s ním stýkat. Informace o celé řadě podobných případů proběhly denním tiskem. Jeden 16letý nezletilý byl donucen násilím na základě doporučení soudního znalce strávit vánoce v izolaci krizového centra. Rodič, dostal zákaz stýkat se s rodičem, se kterým žilo, a to na celý měsíc. Druhý rodič, který se podílel na násilnostech ze strany partnera, se kterým žil společně s chlapcem, mohl chlapce navštěvovat denně (srov.: D. Krejčová 2008).
Kazuistiky
Případ nyní soudně řešeného více než 15 letého chlapce Michala v Brně vzbudil pozornost více brněnských soudců. Nejde o případ ojedinělý. Podobné případy, které jsou známé z denního tisku se v jednotlivostech liší, ale mají mnoho společného.
Soudy se zabývají opakovaně některými složitými případy porozvodové péče o nezletilé. Řeší je opakovaně okresní či městské i krajské soudy a trvají léta. Když se rodiče mezi sebou domluví, je to dobré, správné i rychlé. Relativní spokojenost je na všech stranách. Avšak je víc případů, kdy se rodiče nejsou schopni domluvit, a to buď vinou jednoho z nich nebo vinou obou. Ještě složitější je to v těch případech, kdy vztahy komplikuje násilí jednoho z rodičů. Kdo má rozhodnout, na čí straně je pravda a především zda jsou v pořádku práva dítěte ? Veřejnost se mylně domnívá, že rozhoduje soudce. Omyl ! Je to pravda jen částečná. Na rozhodování soudu má významný podíl sociální pracovník, který zná nebo by měl znát poměry v rodině, soudní znalec, obvykle psycholog, případně psychiatr nebo chirurg, obvodní lékař apod., státní zástupce a pokud se objeví podezření z páchání trestného činu, pak policista a odborník z kriminálního oddělení. Kdyby všichni zúčastnění odborníci dbali na práva dítěte podle Úmluvy o právech dítěte, kdyby se řídili nálezy Ústavního soudu ČR z roku (ÚS č. IV, 695/2000 a ÚS 363/2003 ), soudce by měl polovinu práce a rozhodoval by v zájmu dítěte.
Literatura
Cerqueirová, Andrea: Právo dítěte na oba rodiče není povinností. HaNo 17, 2007, č. 250, s. 13, 26.10.07.
duch: Kdo smí zakázat přístup k dětem ? Úřady se dohodly. MFD 19, 2008, č. 166, s. C 3, 17,7.08.
hk: Soud by měl dětem věřit. HaNo 17, 2007, č. 197, s. 9, 24.8.07.
Hloušková, Lenka: Léčebna urychlila Terezčinu pubertu, říká otčím. Právo 17, 2007, č. 272, s. 3, 22.11.07.
km: Vláda reagovala na případy týrání dětí úpravou zákonů. HaNo 17, 2007, č. 300, s. 3, 28.12.07.
km: Tisíce dětí prožívají dětství v ústavech. HaNo 18, 2008, č. 166, s. 3, 17.7.07.
Kratochvíl, Luboč: Sestry se otce nemusí bát, soud je prozatím nechal v Klokánku. MFD 19, 2008, č. … s. …, 29. března 2008.
Krejčová, Drahomíra: Domácí násilí řeší i manželská a rodinná poradna. Brněnský Metropolitan 3, 2008,. Červen, s. 6.
Křivánková, Eva: Postupuje Klokánek správně ? MFD 19, 2008, č. 105, s. D
Kudrnovská, Marie, Exner, Jan: Kabinet zanedbává mnohé úmluvy o právech dětí. HaN o 15, 2005, č. 17, s. 3, 21.1.05.
Mach, Jan: Komunikace s nezletilým pacientem a jeho zákonnými zástupci. Ani s nezletilým pacientem nelze nekomunikovat. Tempus medicorum16, 2007, č. 7-8, s. 36-37.
Matějček, Zdeněk, Dytrych, Zdeněk: Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha, Grada 2007.
Novák, Tomáš, Průchová, Bohumila: Předrozvodové a rozvodové poradenství.Praha, Grada 2007.
pak: Dítěti nejde nařídit, aby milovalo oba rodiče. MFD 18, 2007, č. 185, s. A 4, 10.8.07.
Rychetský, Jan: Válka Rajnochových: matka chce zpět nejmladšího syna. Právo 17, 2007, č. 209, s. 4, 7.9.07.
Sedlák,Jiří: Styk s násilným rodičem. Universitas39, 2007, č. 4, s. 3-6.
Sedlák, Jiří, Kohoutek, Rudolf, Březina, Miloš: Nové mýty o domácím násilí. Universitas: 39, 2007, č. 3, s. 18-21.Styk s násilným rodičem.
Skálová, Veronika: Blokáda naštvala ministra, úřad neúřadoval. MFD 19, 2008, č. 20, s. C 4, 24.1.08.
Usnesení vlády ČR čís. 1.108 z roku 2004
Veselá, Jiřina: Týraní si útěky promýšlejí. LN 7.6.2008, s. 6.