Domácí násilí

 

 

 

Vliv domácího násilí na posuzování syndromu zavrženého (správně odcizeného) rodiče. Syndrom není uznáván mezi diagnózami. Přítomnost osmi hlavních znaků lze použít pro termín syndrom, tehdy, když odcizený rodič nezavdal důvod ke vzniku záporných postojů u nezletilého. „Rodinné týmy“ jako prevence. 

 

Klíčová slova: rodič odcizený, zavržený, znaky syndromu, faktor domácího násilí, rodinné týmy.

 

 

The effect of home violence on judging the syndrom of the rejected (correctly estranged) [parent. The syndrom is not acknowledged among the diagnoses. The presence of eight main characters may be used for the term syndrom only if the parent did not give cause for the rise of negative attitudes in the minor. In all other cases it is a manipulation with the child, when his/her rights are infringed. “Family teams” as prevention.

 

Key words: rejected, estranged parent, characters of the syndrom, factor of home violence, family teams.

 

 

V praxi se vyskytují případy, kdy syndrom postupně vzniká bez uplatnění klasicky definovaného domácího násilí. Takže na jedné straně je oprávněné uznat syndrom, na druhé straně je třeba rozlišovat případy, kdy došlo k týrání nezletilého rodičem, který je týral a se kterým se následně dítě odmítalo stýkat (sr.: J. Sedlák 2002). V našem příspěvku se budeme zabývat pouze případy, kdy jeden z rodičů systematicky pracoval u dětí na tvorbě syndromu a druhý rodič měl prakticky malé vyhlídky, aby tomu účinně zabránil (Janský 2007).

 

 

Syndrom má spíše sociálně psychologickou podstatu než podstatu klinicko psychologickou. Z tohoto hlediska by se měl syndrom posuzovat. Z právního hlediska je k dispozici zákon o rodině z roku 1963 (zákon č. 94/1963 Sb) a zákon o sociálně právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.). Soudy vycházejí ze znění uvedených zákonů a při rozhodování o výchovné péči zadávají soudním znalcům otázky zaměřené na výchovnou způsobilost, na hodnověrnost výpovědí apod. Jednou z příčin, proč soudy někdy na základě zpráv sociálních pracovníků, a také na základě doporučení soudních znalců rozhodují nesprávně, je zásadní vada na nedokonalosti přípravného řízení. Soudce při svém rozhodování vycházejí především z doporučení sociálního pracovníka, soudního znalce a svědků. Práce sociálních pracovníků jsou přitom nejslabším článkem celého řízení. Soudní znalci většinou pracují zodpovědně. Avšak šíře problémů, které mají posoudit je velmi značná. Nejsou specializovaní a dopouštějí se v dobré víře mnoha chyb ( Michalicová, Sedlák 2008).

 

 

Podle R. Gardnera (1992,1996) projevy syndromu odcizeného (nesprávně zavrženého) rodiče mají osm typických projevů. Tímto novějším vymezením upřesnil svoje původní pojetí syndromu odcizeného rodiče (dále jen SOR) Uvedeme u jednotlivých kategorií R. Gardnera příklady, kdy zřejmě vznikl SOR manipulativním jednáním toho rodiče, který měl děti ve své péči. 

 

Dítě popíše pouze špatné chování odmítaného rodiče. Většinou reprodukuje, často doslovně, výroky prvého rodiče. 

Příklady: Otec: „Půjdeme dnes do cukrárny ?“ - „Nepůjdu s Tebou nikam a už se ani nemusíš namáhat sem chodit! Protože Tě tady nikdo nechce!“ Otec: „Proč?“ – „Protože Tě nesnáším! Nechcem s Tebou jít a nechoď sem ani ve čtvrtek, ani v úterý, ani v sobotu. Už jsem Ti to říkala!“ Otec:“V cukrárně si něco dáme.“ – „Stejně Ti řekneme, že nepůjdeme“.

Zdůvodnění, „že otce nechce nikdo vidět“ a že má svoje názory „ze sebe“ dcera ničím nezdůvodnila. Šlo z její strany o převzaté tvrzení. Popsaný průběh styku otce s dcerou naplňuje jeden z osmi typických projevů dítěte, kdy vzniká nebo už vznikl syndrom.

Jiný příklad: Nezletilý od své matky každý den slyšel, že je jeho otec „zlý, špatný, že je psychopat, že je nemocný, že by měl jít na psychiatrii, že je psychicky nemocný.“ Matka často říkávala: „K otci nepůjdeš!“

 

Dítě nepřesvědčivě zdůvodňuje samotné odmítání. Stačí, když řekne: Nechci s ním být, protože mě to nebaví. Případně svůj odpor či nenávist zdůvodňuje absurdním způsobem.

Příklad: Otec přišel pro dcery k bytu matky: „Půjdem na procházku?“ – „Ne, já s Tebou nikam nejdu, bavit se s Tebou nemíním, už vůbec nechci, aby jsi sem chodil ! A nemusíš nám lézt až do bytu. Tady Ti nepatří vůbec nic. Mamka říkala, že jsi hajzl. My bysme radši neměli žádnýho tátu! Já se zlým člověkem nikam chodit nemíním. Už nikdy! A už jsem nedolézej, ani nic jinýho!“ Otec: „Půjdete dnes ke mně do bytu? Škoda, že jste z něho odešly.“ – „Vydržet tam v bytě s Tebou, to by bylo prakticky nemožný! Pokud to nechápeš, tak to fakt nemá se o čem bavit s Tebou - nikdo!“

 

První rodič, se kterým žije, je podle názoru dítěte vzorný, ve všem vynikající, druhý je skoro ve všem špatný. 

Příklad: Dcera k dědečkovi: „Mamka říkala, že až vyrostu a budu velká, tak nemám mít děti. Že bych mohla mít stejně zlýho manžela jako je táta. Že by byla ráda, kdyby tenkrát taťka v Americe umřel. Taky říkala, můžeš volat kamarádkám, ale taťkovi ne.“ 

Odcizený rodič má podle dcery řadu negativních vlastností. Nic kladného na něm nenašla. Přiznala se, že to všechno říkala mamka.

 

Dítě je přesvědčeno, že se rozhodlo samo, chybí ambivalence, takže má černobílé hodnocení všech situací. 

Příklad: Otec: „To všecko ti někdo říkal? - To mám ze sebe. My jsme si nikdy nic nevymyslely. To je všechno pravda.“

Dcery nepřipouštějí, že jsou jejich názory převzaté od matky. 

 

Vzniká reflexivní podpora programujícího rodiče. Pokud dojde k jakémukoliv sporu, dítě absolutně a jednostranně podporuje pouze jednu stranu, jeho zdůvodňování je zjednodušené, často naivní.

Příklad: Dcera při styku s otcem – „Mamka toho hodně umí a Ty jsi lempl a neumíš nic!“

 

Dítě nepochybuje o správnosti svého postupu, nevyskytují se u něho žádné náznaky viny vůči odcizenému rodiči. Příklad komunikace: Otec: „Půjdeme na procházku?“ – „My se s Tebou nechceme bavit. My s Tebou nechceme nikam jít.“ Otec: “A co teď budete dělat?“ – „A co se staráš“. Otec:“Já se ptám. Tak jsem snad váš táta, tak se můžu zeptat, ne?“ – „Ale my Ti nemusíme odpovědět. Budeme dělat rozhodně něco zábavnějšího, než kdybychom měly být s Tebou.“ Otec: „Co ráda čteš?“ – „Neřeknu Ti to! No, ale když nám koupíš nějakou knížku, kterou budeme chtít, tak si ji stejně nevezmeme.“ Otec: „To budou ta písmenka v tom tak jedovatý? V té knížce?“ - „Ne, ale bude jedovatý to, žes to dal Ty!“ Otec: „Ty po něčem netoužíš na oblečení?“ – „Ne. … Nebo rozhodně ne od Tebe! My jsme Ti řekly, že si od Tebe nic nevezmem. Nic od Tebe nechceme a nepůjdeme s Tebou. Už jsme Ti to řekly alespoň tisíckrát.“ Otec: „Tak mi alespoň řekněte, jak pokračujete ve škole. Tak třeba si popovídat můžeme, ne? A pak můžete jít domů zase.“ – „To sice můžeme, ale nemusíme, my nechceme.“ Otec: „Tak samozřejmě, samozřejmě nemusíte, ale měly byste „ – „No, nemusíme. My nechceme. Takže nepůjdem.“ Otec: „Tak co byste chtěly, abych pro vás udělal?“ – „Abys tady nechodil a nechal nás prostě na pokoji.“ 

Zlepšit kontakty s odcizeným otcem považují dcery za obtěžování, nemají pocit viny. Manipulace matkou šla dokonce tak daleko, že převzaly formulaci: „můžeme, ale nemusíme“. Odmítají i styk po telefonu. Záporné formulace jsou stereotypní, opakují, jako kdyby je měly nahrané. Je možno předpokládat, že byl uvedený způsob reagování s matkou předem dohodnut a možná byly nacvičeny i na určitých způsobech reagování na otcovy výzvy. 

Informace od prvého rodiče dítě vnímá jako vlastní prožitky, „svého“ rodiče „papouškuje,“ často doslova.

Otec: „Ještě jste mi neodpověděly, co chcete dělat ze školy potom?“ – „My Ti to ani nemusíme odpovídat. A ani Ti to neodpovíme.“ Otec: „No nemusíte, ale můžete.“ – „No ale neřekneme Ti to!“ Otec: „A co jste dnes obědvaly? Co tys měla?“ – „Co Tě to zajímá!“ Otec:  „Cos měla na oběd?“ – „Neřeknu.“ Otec: „Ale mluvit přece se mnou můžete třeba přes mobil!“ – „To bude zase pohodlnější pro Tebe. Jenže my s Tebou vůbec nechceme mluvit. Ani přes telefon.“ Otec: „Přece mně můžete říct, jestli máte svůj mobilní telefon.“ – „Můžeme, ale nemusíme.“ Otec: „Tak já vím, že nemusíte.“ – „Hmm ... ale nemusíme, takže neřeknem!“

U stálého odmítání je v pozadí i obviňování otce podle návodů matky. Neprojevily ani základní úctu ke svému otci. Jakoukoliv komunikaci odmítají a přitom papouškují to, co jim matka nařídila, že mají povídat.

 

Nepřátelství dítě rozšiřuje na další příbuzné. Toto rozšíření nepřátelství na členy původní rodiny odcizeného rodiče je typické. 

Příklad : Postoj (starší) dcery (7) je vůči otci i širší rodině zcela negativistický. Otec: „Babička čeká na telefonu, máte ji zavolat.“ – „Ne, já ji volat nebudu. Ehm ....“ Otec: „To je všechno, co umíte říct? To toho moc neumíte.“ – „Umíme toho hodně, ale nebudeme to říkat Tobě.“ Otec: „Když odcházím, alespoň ahoj mi řeknete „ – „Ne…“ Dědeček: „Ahoj Radko.“ - „Dobrý den.“ Dědeček: „Dneska jsi sama?“ – dcera mlčí. Otec: „Ráďo, alespoň dědečkovi odpovíš.“ Dědeček: „Bývalo zvykem slušně vychovaných lidí se slušně chovat ke starším lidem. Tak co, Ráďo, půjdeš s náma za babičkou?“ - „Ne.“ Dědeček: „A proč ne?“ - „Protože nechci.“ Dědeček: „Ale, Ty se chováš takhle? Že se nestydíš“ – „Nestydím.“ Dítě od dědečka utíká k bytu matky. Otec:“Proč jsi posledně před tím dědečkem utekla?“ - „proto, já se s ním tady bavit nechci.“

 

Popsané příznaky vcelku velmi dobře vystihují podstatu problému. I když se diagnóza SOR v ČR všeobecně odborníky neuznává, v rozporu s tím jej jako diagnózu soudní znalci ve svých posudcích používají. Takže se v rozporu s většinou odborníků v klinické praxi „diagnóza“ SOR provádí, aniž se přihlíží k pozdějšímu vymezení tohoto pojmu R. Gardnerem (1996). Problém je úzce spojen s určováním soudu, kdo z rodičů dostane dítě do péče a také s posuzováním styku dítěte s rodičem, kterému se přisuzuje SOR. Styk s oběma rodiči je zaručen zákonem o rodině a podle tohoto zákona je nesprávné, aby bylo dítě izolováno od jednoho z rodičů (Matějček 1996). 

 

Centrálním problémem je tedy tzv. diagnóza SOR. Je pro odborníka neobyčejně složité správně posoudit konkrétní případy. Každý případ je jiný. Po posuzovateli se požaduje citlivý přístup, zodpovědné prostudování soudního spisu, doplnění poznatků individuálním řízeným rozhovorem i zodpovědný výběr diagnostických metod. (Matějček 1992, 1996, Gardner 1991, 1996. Bakalář 1986, 2001, 2002). Kromě toho je třeba brát na zřetel, že je hodnocení zatíženo subjektivním faktorem. Mnozí odborníci se striktně přidržují původního vymezení pojmu Gardnerem (Bakalář, 1996, 2002). Uplatňují ho, aniž by podrobněji a zaměřeně zkoumali, zda příznaky a výpovědi nezletilého, případně přítomnost dalších příznaků, skutečně naplňuje všechny znaky „syndromu“. 

 

 

Syndrom vzniká v narušeném rodinném prostředí, kdy rozpory jsou přenášeny jedním z rodičů formou domácího násilí na děti. Určení diagnózy je velmi obtížné, protože se tak děje v uzavřeném rodinném prostředí. Projevy mohou pozorovat v širším sociálním kontextu sousedé, učitelé, sociální pracovníci, policisté, další svědci, soudní znalci a odborníci v krizových centrech. V současné praxi unikají příznaky u dítěte ve vztahu k odcizenému rodiči všem uvedeným kontaktům.

 

 

Řešením mnohých problémů mohou být Rodinné týmy. Ty mají sloužit jako prostředník mezi rozvádějícími se nebo rozcházejícími se rodiči, kdy se jedná také o nezletilé děti. Sestavení takových rodinných týmů a jejich uvedení do praxe ulehčí práci soudů a navíc zprůhlední, zefektivní a zkrátí celé řízení před soudem. Struktura takových rodinných týmů by byla následující:

 

Obrázek 1 – Schéma rodinných týmů

Rodinné týmy mají za úkol zajišťovat mnohem širší služby a činnosti, jako je například řešení domácího násilí, výchovných problémů u mladistvých, pomoc v drogové problematice atp. Jedná se vlastně o volné spojení odborníků z různých oblastí a o jejich koordinovanou spolupráci při řešení konkrétních případů. Důležitou činností rodinných týmů by bylo rovněž koordinované řešení problematiky rozvodů a rozchodů rodičů, u kterých jsou účastny nezletilé děti, s pravomocí podávat podněty a návrhy soudu k řešení, když zjistí, že jsou ohroženy zájmy nezletilých dětí. Rodinné týmy by především působily v oblasti kontroly dohod rodičů, kdy se na ně může obrátit kterýkoli rodič, který si myslí, že např. není dodržována dohoda o výživném nebo při styku s dětmi.

Vedoucím týmu a jeho koordinátorem by byl vždy orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je v současné době nejslabším článkem ochrany zájmu dětí. Ten by také určoval, který člen rodinného týmu bude řešit jaký konkrétní úkol. Psycholog třeba zajistí pohovor s dítětem a rodiči, OSPOD navštíví rodinu a přezkoumá placení výživného a nevládní organizace zkontroluje předávání dětí.

 

Příklad použití rodinného týmu: Soud schválí dohodu rodičů o styku s dětmi a o výživném na nezletilé děti. Jedna strana dohodu nebude plnit bez zřejmého důvodu, který by musel být vysvětlen rodinnému týmu, např. prostřednictvím OSPOD. Žena například uvede, že otec týrá dítě – a některá ze složek rodinného týmu si v krátké době předvolá podezřelého rodiče s dítětem k odbornému pohovoru. Jiný příklad – matka přestane dávat dítě otci v dohodnutých termínech a otec požádá OSPOD jako vedoucího rodinného týmu o spolupráci. Situace se začne řešit v rámci týdnů, maximálně měsíců. Rozhodně ne v řádu let, jak je tomu v dnešní soudní praxi.

 

Rodinný tým, aby se nestal „zbraní jednoho rodiče proti druhému“, provede neohlášenou kontrolu několika předání dětí. V případě, že se styk neuskuteční, odborník z rodinného týmu sepíše zápis, že například matka nepředala děti otci, anebo že si otec pro děti vůbec nepřišel. Uvedená, předem neohlášená kontrola se ještě minimálně jednou zopakuje a výsledek je možno do tří měsíců odeslat prostřednictvím vedoucího rodinného týmu na soud. Samozřejmě, že nejdříve se odborníci z rodinného týmu pokusí mezi rodiči nastolit smír a zajistit dodržování dohod.

 

 

Rozporné diagnostikování SZR je v praxi časté. Přitom k popisu dynamiky vztahů rozvrácené rodiny jsou vhodnější běžně užívané diagnostické kategorie. První skupina odborníků je přesvědčena často o tom, že je dítě systematicky´manipulováno tak, aby u něho vznikl nepřátelský postoj vůči druhému rodiči. Ne vždy to dokládají hodnověrně. Poukazují na to, že většinou pracují pouze s oběťmi. Děti se pak snaží v krizových centrech „předělat.“ V takových případech se realizuje psychologická pomoc (Krejčová, 2008). Je ovšem otázkou, zda jsou do krizových center umisťovány všechny případy, které tam skutečně patří. Odcizení druhého rodiče, pokud se to prokáže, je důsledkem podle ankety (Janský, 2008) téměř vždy výsledkem manipulace. Rodiče proti „diagnóze“ syndromu protestují, protože se v uváděných případech se svým druhým rodičem vůbec nevidělo dlouhou dobu, takže strach nemohl u dítěte vzniknout, nebo které svého otce vidělo tehdy, když mu bylo několik měsíců. Strach proto nemůže vyplývat z jejich vlastní zkušenosti, je vysoce pravděpodobné, že byl navozen druhým rodičem.

 

K problému zavrženého rodiče se vyjádřili v průzkumu K. Janského (2008) někteří rodiče, kteří neuznávali název syndrom zavržení ani použití slova ,,odcizení.“V diskusi o vztahu domácího násilí k syndromu „zavrženého rodiče“ se angažovala Koordona . Zabývá se přímou a nepřímou pomocí ženám, obětem DN. Požaduje diferencovat případy, kde je odpor nezletilého stýkat se s jedním rodičem oprávněný a hodnověrně doložený od těch, kdy je možno syndrom hodnověrně prokázat.

 

 

 

 

Bakalář, Eduard (1986): Popouzení dítěte proti druhému rodiči. Pohled na motivy. Psychol. a patopsychol. dieťaťa 21, 543-550.

Bakalář, Eduard (2002): Průvodce otcovstvím, aneb, Bez otce se nedá (dobře) žít. Vyšehrad, Praha. 

Bakalář, Eduard (2003): Syndrom zavrženého rodiče. In: Násilí na dětech. Sborník, Praha, 15-17.

Gardner, Richard A. (1991): Rozvod - a čo ďalej? Osveta, Martin. 

Gardner, Richard A (1996): Syndrom zavrženého rodiče. MPSV, nakl. JAN, Praha..

Gardner, R.,A. (1992): The Parental Alienation Syndrome. Cresskill Creative Therapeutics, New Jersey .

Janský, Karel (2007): Zjevné zločiny českých soudů a jejich důsledky na úseku rodinného práva. UTB,FHS, Zlín.

Matějček, Zdeněk, Dytrych, Zdeněk (1996): Krizové situace v rodině očima dítěte. Galén, Praha. 

Michalicová, Gerta, Sedlák, Jiří (2008): Klamavé prosazování syndromu zavrženého rodiče. In: Kniha abstraktov. ÚEP SAV, Bratislava, 40. Viz CD.

Sedlák, Jiří (2007): Styk s násilným rodičem. Universitas 39, 4, 3-6.

Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. In: Plecitý, Vladimír (2007): Zákon o rodině, komentář, judikatura, prováděcí předpisy, souvisící předpisy. Podle stavu k 1.10.2007. Eurounion, Praha.