Psychické formy domácího násilí
Karel Janský
Psychologická poradna Brno
Abstrakt
Aplikace agresí psychického typu podle § 215a trestního zákona je v praxi obtížná.
Ohrožená osoba je má "pociťovat jako těžké příkoří a jako neúměrnou nebo „psychicky zatěžující" formu. Nejsou k dispozici objektivní kritéria, podle nichž by bylo možno objektivně určit stupeň podmínek, za nichž proběhlo násilí, stanovit intenzitu agresivních činů, posoudit trvání činů agresora. Není možno spolehlivě odstupňovaně hodnotit důsledky násilí ve fyzické, psychické, sociální, případně ekonomické nebo sexuální oblasti oběti, a to z hlediska velikosti zátěže či přetížení oběti, jak oběť subjektivně pociťuje způsobená příkoří. Posuzování zákonem stanovených kritérií je vždy silně zatíženo subjektivním faktorem. Chybí obecně uznávané normy. Proto se posuzovatelé mnohdy podstatně liší v hodnoceních, na škodu obětí DN.
Klíčová slova: činy násilníků, hodnocení příznaků, normy pro posuzování
Úvod
V roce 1990 byla u nás zavedena po prvé evidence případů CAN, a to v rámci výkazů o dispenzární péči. V prvních letech bylo zachyceno 248 případů z celkového počtu 2 500 000 dětí. Byla to asi jedna setina z celkového počtu nezletilých. Na první pohled je jasné, že byl záchyt značně nedokonalý. V USA bylo v té době hlášeno stonásobně více případů, z toho bylo v polovině případů prokázáno zavinění nejbližšími osobami dětí, to znamená případů domácího násilí (dále jen DN). V současné době je např. v Anglii podle časopisu Lancet ze 19. 5. 2000 domácí násilí daleko častější a vyskytuje se ve více než u 30 % rodin. Zahrnuje hlavně bití dětí, i násilí páchané na ženách.
Jaká je z tohoto hlediska situace u nás, není detailněji prozkoumáno. Stále přetrvává velmi složité předávání poznatků o týraných dětech mezi odbory sociální péče a mezi policií, což může být pro dítě osudné (Z. Matějček, Z. Dytrych 1996). Ani četné průzkumy různých agentur nepřinášejí světlo do výskytu skutečných případů DN. Jde jen o odhady, které jsou zatíženy značnou nepřesností a závislé na použité metodě.
Důvodem toho, že se u nás psychickému násilí dosud nepřikládá dostatečný význam, je v tom, že většinou nepředstavuje přímou hrozbu. Proto nejsou některé projevy psychického týrání považovány za DN a jsou tolerovány nejen nejbližšími, ale i odborníky.
Zatím se nechápe a také se vesměs nehodnotí, že je psychické týrání svým způsobem horší než fyzické. Dá se obtížněji odhalit, ale má u dětských obětí i u dospělých obětí dlouhodobé následky. Psychická forma DN se v rodinách vyskytuje daleko častěji, než se domnívá veřejnost. Může dlouho probíhat bez povšimnutí. Týká se to nejen kauzy Kuřim, ale v podstatě všech případů, neboť většina zjištěných domácích násilností trvá několik roků. Jedním z důvodů je to, že např. sousedé, kteří zahlédnou něco podivného, se tváří, že nic neviděli, nic nezaslechli. Nechtějí se plést do cizích věcí. V případech DN se to stává velmi často. Jen nejdrastičtější případy vyplavou na povrch.
Některé projevy psychického týrání nejsou považovány za DN a jsou společensky často tolerovány. Také učitelé ve škole si nevšimnou tělesných zranění a projevy v psychice žáků nespojují s DN. Sociální pracovníci u vážnějších tělesných poranění nezůstávají lhostejní, většinou už dnes splní ohlašovací povinnost. Psychické příznaky však podceňují a nechávají je lhostejnými.
Uvedenými otázkami se již řadu let u nás zabývají různé organizace, a to státní i nestátní. K tomuto tématu sbírají materiály, provádějí jejich analýzu, aby mohly být podány návrhy na upřesnění příslušných zákonů a na zlepšení terapeutických postupů. DN se sice odsuzuje, ale málokterý případ je soudně projednáván a často se nedostane ani před přestupkovou komisi. Důsledky DN v jakékoli podobě, tj. fyzické i psychické, sociální, ekonomické či sexuální zanechávají v psychice stopy. Hlavní úlohu i zde sehrává lidský mozek.
V projevech dítěte se odrážejí velice zřetelně zvláštnosti rodičů, sourozenců a dalších členů domácnosti. Způsoby svého jednání si dítě osvojuje také napodobováním celého životního stylu rodiny včetně požadavků, které na ně dospělí kladou. Děti jsou zatěžovány až přetěžovány nejen požadavky školy a rodičů, ale asi ve třetině rodin u nás také přihlížením násilností jednoho z rodičů nebo obou rodičů. Nezřídka jsou i děti nadměrně trestány. Vznikají u nich skrytě stresy. Výzkumy hlavně v posledních dvaceti letech přesvědčivě ukázaly, že v případě stresu a zátěže jde o komplexní odpověď mnoha hormonů a peptidů hypofýzy spolu s reakcí v centrálním nervovém systému a že je také velmi složitým způsobem zasažena i psychika.
Způsoby psychického týrání
Při dřívějších průzkumech jsme zjistili několik desítek násilností psychického typu, o nichž jsme se dozvěděli od obětí DN. Z nich se u konkrétní oběti DN obvykle zjistí několik příznaků, některé z nich jsou zřetelnější. Většinu z nich však pozorovatel nepozná. Může je odhalit odborník. K činům patří nejen nadávky a vyhrůžky, podezírání, výslechy, rušení spánku, vyptávání se do noci, stálé kontroly druhého, výčitky, ponižující zákazy, ale mnoho dalších. Zákazy se promítají do prožívání oběti DN, i do jejích sociálních projevů. Např. když nesmí ani vkročit do některých místností, nesmí se ani setkat s nejbližšími příbuznými apod., mohou u ní vzniknout somatopsychické příznaky.
Zjistili jsme, že k nejčastěji se vyskytujícím násilnickým formám patří rovněž zesměšňování, opovrhování, cílené vyvolávání strachu, odmítání, citové vydírání, stálé srovnávání s jinými úspěšnějšími, požadování nereálných úkonů, nepřiměřené izolování od kamarádů nebo od prarodičů či od jiných osob, zatahování dítěte do konfliktů, zneužívání dítěte jako svědka, získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti druhému rodiči, nepřipravování dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem. To jsou formy klasického násilí psychického rázu často v souběhu s jinými formami. Je však třeba rozlišovat intenzitu a délku trvání jak násilných činů, tak i jejich důsledků. Je totiž značný rozdíl v prožívání oběti tehdy, když násilník jen někdy zakřičí a když křičí skoro každý den. Je rozdíl, když jen zvýší hlas nebo když huláká.
Je rozdíl, když mluví „oznamovacím“ tónem a když vyhrožuje. Někdy jde u rodiče o emoční nezralost a výkyvy v náladách, nebo ve způsobu jednání. Pokud se to vyskytuje občas, není to DN. Když je však slovní napadání velmi časté a když se zesiluje, o DN už jde. Nejen děti, ale i dospělí partneři tímto typem domácího násilí velmi trpí. Konkrétní ukázky byly uvedeny na mezinárodní konferenci v Prešově (2005), na Psychologických dnech v Olomouci (2006) a též v roce 2007 na Psychologických dnech v Trenčíně (srov. také: Kampaň Metro 2001, J. Sedlák 2005, 2008.
Soustavné zastrašování dospělé oběti či dítěte, hrubé výrazy i nepřiměřené nároky jsou aktivními formami stresového týrání. Lidé prožívají zátěž a stres rozdílně. Existuje určitá míra zátěže a stresu, která je nezbytná pro dosažení denních potřeb a jistot. Její intenzita je individuální. Probíhal-li konflikt mezi rodiči během manželství, pokračuje během rozvodového řízení i po rozvodu, trvá dále i napětí nejen u dospělé osoby, ale i u dítěte. Vzniká nebezpečí nepřiměřené zátěže dospělého i dítěte pro jeho nervový systém.
Formy psychického týrání jsou velmi různorodé. Vždy jde o takové chování vůči dospělému nebo vůči dítěti, které má negativní dopad na citové prožívání a na citový vývoj dítěte, na vývoj jeho chování i na vývoj jeho osobnosti, na jeho sebehodnocení a také na vývoj jeho sociálních vztahů. Odborníci správně upozorňují na to, že při psychickém i fyzickém týrání vznikají v pozdějším životě psychické problémy i sociální problémy v případném otcovském vztahu k vlastním dětem (srov.: P. Kozelka, J. Chmelíček 2008).
Příznaky po psychickém týrání
Druhy psychických poruch vlivem vzniklého stresu vyvolaném DN, jsou v odborné psychologické i lékařské literatuře podrobně popsány. Většinou jsou charakterizovány jen krátkodobými poruchami různé závažnosti. Bývají sdruženy s nejrůznějšími potížemi tělesných orgánů.
Souvislosti mezi následky psychického zatěžování až týrání a vzniku stresu zkoumali a prokázali britští odborníci, kteří zkoumali deset tisíc osob různých profesí. Zjišťovali subjektivní hodnocení, stresové faktory jako je např. krevní tlak, srdeční tep, hladina hormonu kortizonu, životní styl. Potvrdili hypotézu, že existuje mezi srdečními příhodami a chronickým stresem přímá závislost, a to výraznější u mužů než u žen ve věku pod 50 roků. Stres podle nich silně ovlivňuje výkon žláz s vnitřní sekrecí, které produkují stresový hormon kortizon. Bludný nerv, který reguluje srdeční činnost je zřetelně ovlivňován.
Příznaky, které se manifestují u obětí DN po násilných činech domácího agresora, jsou různého typu. Mohou být pozornému pozorovateli, pečlivému a poučenému diagnostikovi často patrné nejen v psychické oblasti, ale některé i v oblasti tělesné a sociální.
Pozorováním bylo potvrzeno, že děti, které byly vystaveny domácí verbální agresi buď přímo, nebo když byli i jen „nepřímo“ vystavení takovému násilí, jsou mnohem méně sebejistí než jejich vrstevníci. Psychické týrání dítěte je také součástí syndromu CAN.
Mezi příznaky se mnohdy vykytují poruchy vnímání sebe sama. Časté jsou poruchy pozornosti. To lze u nezletilých pozorovat např. během vyučování. Tehdy je dítě jakoby duchem nepřítomné, nedává pozor, není schopno koncentrovat se, při vyvolání učitelkou neví, oč jde nebo vůbec nereaguje. S poruchami pozornosti jsou sdruženy poruchy paměti. Bylo zjištěno, že má úzkost vliv na dlouhodobou sémantickou paměť. Vlivem stresů z domácího násilí dítě zapomínalo úkoly, části svého oděvu, pomůcky do školy. Učitelé často takové poruchy u svých žáků pozorují a popisují je. Málokdy se pídí po příčinách a téměř nikdy je nespojují s problematikou DN.
Poruchy myšlenkových procesů při působení stresu zasahují rovněž různé myšlenkové oblasti. Mohou se týkat zhoršeného chápání a interpretování informací. Myšlení může být zpomalené, nedostatky se mohou projevit ve slovní zásobě. Disociační poruchy se projevují jako dočasné vyřazení určitých psychických funkcí u stresovaného dítěte nebo jako poruchy při vyslovování slov, jako nedostatky ve vyjadřování i chápání mluvené, psané či čtené řeči nebo jako neschopnost jasně myslet (srov.:Hartl, Hartlová 2000, 2005, J. Průcha a spol. 1998).
Velkou roli v prožívání zátěže a stresu psychického původu, který vzniká vlivem DN, hraje stáří dítěte. V šesti letech jsou u dítěte, které bylo vystaveno přímo nebo nepřímo DN, vyjadřovací schopnosti do jisté míry omezeny. Když je v tomto věku týráno fyzicky nebo psychicky, vyjadřuje se lapidárně, např.: bojím se čerta, bojím se všeho, bojím se bubáka apod. Když soudní znalec např. zjistil, že bylo dítě (6) bito kabelem klackem, spalo na podlaze, pilo jen vodu, jedlo suché rohlíky, na těle (na nártech nohou, na bříšku, ve vlasech, v obličeji) mělo jizvy po ostrých předmětech a po pálení cigaretou, mělo stopy po starších podlitinách a modřinách, bylo na kost vyhublé, močilo krev, - konstatoval jen následky týrání ve fyzické oblasti dítěte. Psychické příznaky však vynechal, protože je vůbec nezjišťoval (srov.: Š. Tonarová 2008, J. Blažková 2008).
Psychické týrání se může vyskytnout buď samostatně, nebo v souběhu s dalšími kategoriemi syndromu CAN. Běžným výsledkem je citová deprivace (např.: "Když se nebudeš učit, tak mne utrápíš" nebo "Když pojedeš k babičce, tak z toho onemocním a třeba umřu" nebo "Když budeš zlobit, zabije mně to" nebo "Jsem nemocný proto, protože utíkáš z domu ke své matce, vidíš, jaké z toho mám problémy"). Do kategorie psychického týrání patří i nepřiměřené zatěžování dítěte povinnostmi, požadavek na nereálné školní výsledky. Dětská emocionalita je charakterizována citlivostí vůči situacím, které dokáží vzbudit emoce (J.U. Rogge 1999).
Strach, ať už je reálný nebo nereálný, je vždy zaměřen na jistý objekt. Naproti tomu je úzkost formou emotivní tenze, která se může vyskytnout buď spontánně, nebo reaktivně. Může mít formu záchvatovitou nebo free floating (přirozeně měnlivou), může být anticipační jako signál blížící se anxiózní situace (sr.: E. Guensberger 1979). Pokud trvají stavy úzkosti delší dobu, vyvolávají řadu zdravotních poruch a nemocí.
Zacházet u dítěte s úzkostí a strachem je vždy velmi ošemetné. Je to forma pro dítě krutá. Není dobře, aby dítě žilo trvale ve stínu trestu a v trvalém napětí. To je vyčerpává a neurotizuje. Takové dítě pak nelze dobře vychovávat, nanejvýš je možno podrobit je drezuře. V úzkosti nelze trvale žít. Proto malé dítě hledá způsob, jak se úzkosti zbavit. Nejčastější obranou dítěte proti úzkosti je jeho agrese (srov.: Z. Matějček 1994, 1996).
Úzkost je aktuální nepříjemný prožitek tísně nebo tísnivého napětí neurčitého obsahu. Je vyvoláván asociací nejistoty nebo ohrožení. Ohrožení může mít a nemusí mít konkrétní podobu. Když dítě přišlo rozvodem o každodenní přítomnost matky, ke které mělo hluboký citový vztah, vzniká u něho nutně nejen nejistota, ale i napětí a úzkost (Z. Matějček, Z. Dytrych 1996). Strach a úzkost mívají různý obsah. Vztahová úzkost anebo strach vzniká ve vztahu dítě-rodič nebo partner-partnerka. Tento druh strachu a úzkosti může ovlivňovat v kladném i záporném slova smyslu aktivitu. Strach totiž snižuje tzv. generalizovanost citových reakcí a tím vzrůstá diferencovanost a rozpětí jeho sebevědomí a dochází ke vzniku úzkosti.
Obsahem strachu jsou obavy. Při úzkosti není člověk schopen určit, čeho se obává (srov.: Úzkost se může stát trvalejším povahovým rysem. Úzkostná oběť DN vnímá svět ve zvýšené míře jako nebezpečný. Úzkostnost jako vlastnost je spojena s kvalitou nervového systému, s jeho citlivostí a odolností vůči nepříznivým vlivům. Prostředí pro dítě nevhodné (vojenský výchovný styl, stálý křik a tresty, omezování volného pohybu dítěte apod.) oslabuje odolnost dítěte vůči všem typům DN (srov.: Z. Matějček, Z. Dytrych 1996). Může vyústit v různé emocionální poruchy, které mohou být akutní, krátkodobé nebo chronické, mohou trvat i velmi dlouhou dobu (srov.: G. Schreiberová a spol. 1997). Vnější projevy úzkosti mají mnoho různých podob. Může to být nápadná stydlivost, nejistota, neurotický mutismus nebo naopak projevy agrese vůči předmětům nebo druhým dětem či zvířatům, silácké řeči nebo častý pláč (sr.:Z. Matějček, Z. Dytrych 1996).
Vlivem zátěže a stresu po psychickém týrání může vzniknout u dítěte chorobná úzkost s poruchami emoční sféry. Úzkost vždy ovlivňuje výkon. Vyznačuje se bohatým somatickým a aktivačním doprovodem, který vzniká i tehdy, když je ohrožení nepravidelné. Výrazný je psychomotorický neklid, poruchy hodnocení, deformace vztahu k okolí i k vlastní osobě, rozpor v motivech, obsese, somatické problémy (J. Vaněk 2008).
Panické reakce se řadí k vyhraněným úzkostným poruchám. Mají bohatý vegetativní a somatický doprovod (srov.: P. Herle, R. Honzák 2000). V psychologické poradně doprovází svou výpověď o útěcích od otce-agresora k matce slzami. Slovně vysvětluje důvod svých útěků tím, že utíká tehdy, když otcovo chování překročí určitou míru. Chce zůstat u matky nastálo, protože je u ní klid, nutnost dodržet soudní výrok o výchově u otce u něho vyvolává panickou reakci. Někteří autoři přirovnávají panickou reakci dítěte k šokové reakci, kdy může u dítěte dojít k lehké poruše vědomí. Dítě si nepamatuje nic nebo jen něco a vzpomíná si postupně.
Psychické faktory zátěže jsou také významnými momenty pro vznik deprese. U depresivních stavů byl nalezen deficit noradrenalinu, který je způsoben různými mechanismy. Depresivní stavy vykazují u dětí typické projevy, které dítě vyjadřuje pomocí tělesných příznaků. Např. ho bolí hlava, břicho apod. U dětí se deprese projevuje jinak než u dospělých. Smutné bývá dítě jen několik dní, kdy má některé z uvedených tělesných příznaků. Již po několika dnech může působit relativně normálním klidným dojmem. Prožívaný stres u dítěte patří k vnitřním signálům, které upozorňují na různá traumata, jež jsou způsobena výchovnými nedostatky (L.Monatová 1994, 1998, 2000).
Příznaky psychické deprivace se u týraného dítěte objevují tehdy, když nejsou delší dobu uspokojovány základní psychické a hlavně citové potřeby dítěte v konfliktních nebo rozvrácených rodinách nebo v prostředí, které vykazuje neuspokojivé etické cítění či nízkou morální kvalifikaci (L. Monatová 1984, E. Kružej 1977).
Kazuistiky
Příklad 1. Muž (74) týral pět žen a také je zneužíval. Nedopřával jim odpočinek, musely mu odevzdávat své důchody, nutil je k převedení nemovitostí na jeho osobu, nedával jim jídlo, když mu odepřeli poslušnost. U žen se projevilo úplné fyzické a psychické vyčerpání, projevy podvýživy.
Příklad 2. Rok trvaly násilné ataky Ivana K. vůči staršímu Mi. a mladšímu Ma. Zvláště staršího napadal slovně, nadával mu, oslovoval jej hanlivými výrazy, opakovaně jej fackoval, bil ho předměty, házel po něm věcmi. Když se to všechno dělo, matka někdy nebyla doma, jindy byla doma a mlčela, někdy to schvalovala. V tomto případě šlo o kombinaci psychického a fyzického domácího násilí.
Příklad 3. Sebevědomí dítěte po rozvodu velmi snižuje skutečnost, když musí každý den při každé příležitosti vyslechnout, že druhý rodič byl darebák, zloděj, debil, hysterik, nepořádný, neschopný, falešný, vyčuraný, asociální, líný, psychopat apod.
Shrnujeme. Odpověď na otázku, zda jsou psychické formy DN nevratné, za současného stavu bádání nelze zodpovědně odpovědět. Hodnocení příznaků, údajně způsobených DN, je neobyčejně složité a náročné. Následky po psychickém domácím teroru jsou totiž rozdílné u dětí a u dospělých. U dětí záleží na jejich věku. Pak je třeba diferencovat, jak moc intenzivní byly útoky a jak dlouho trvaly. Pak je třeba zkoumat a hodnotit profesionálně pomocí dosažitelných metod příznaky v oblasti fyzické, psychické, sociální, ekonomické a sexuální, které mohly a nemusely vzniknout na základě domácího týrání.
Takže v tomto případě je nutno diferencovat příčiny vzniku. Některé příznaky mohou být zatíženy dědičností. Jiné mohly vzniknout dříve, před vznikem partnerského vztahu a také mimo partnerský vztah. A teprve až pak dokládat, že příznaky souvisí s DN a určovat, nakolik a jaký mají vztah. Normy zatím nemáme ani v jednom případě. Přesnost posuzování závisí zatím na zkušenosti psychologa, na míře jeho zkušeností a jsou vždy zatíženy subjektivním prvkem posuzovatele.
Závěr
Diagnóza psychických forem násilí mnohdy není odborníky v praxi spojována s domácím násilím. Za největší nedostatek považujeme, že chybí klasifikace závažnosti jednotlivých činů i příznaků. Měla by přihlížet nejen k intenzitě, k frekvenci výskytu, ale také k délce trvání násilných činů i příznaků u obětí domácího násilí. Není zpracován podrobněji vztah mezi DN, hlavně mezi jeho psychickými formami a mezi problémem stresu a zátěže u dětí i u dospělých.
Literatura
BAKALÁŘ, Eduard, NOVÁK, Daniel, 1994: Syndrom zavrženého rodiče v České republice. Rodinné právo 4.
BLAŽKOVÁ, Jana, 2008: Dohořelé cigarety a pozdní slzy Kláry Mauerové. MFD 19, č. 145, s. A 10, 21.6
EDELSBERGER, L. a spol.,2000: Defektologický slovník. Praha, SPN, H & H, 3. vydání.
GUENSBERGER,E., 1979: Komplexné ovládanie anxióznych stavov. 21. konference. Lázně Jeseník Bulletin. VNČ. Supplement ANS 1, č. 1-2, s.70.
HARTL,Pavel, Hartlová, HELENA, 2000,2005: Psychologický slovník. Praha, Portál .
HERLE, P., HONZÁK, R.2000: Panická ataka v terénní praxi. Praktický lékař 80, s. 388.
KAMPAŇ METRO, 2001: Citový chlad. Nadávky a vyhrůžky.
KOZELKA, PETR, CHMELÍČEK, JAN,2008: Kuřim: případ má stále výraznější sadistické a pedofilní pozadí. Právo 18, č. 144, s. 3, 20.6..
KRUŽEJ, E., 1979: Vliv negativních emocí na psychickou deprivaci v dětství. Supplement ANS, č. 1-2, s. 44.
MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z.,1994, 1996: Děti, rodina a stres. Praha, Galén.
MONATOVÁ, LILI, 1994: Pedagogika speciální. BrnO. Pedagogická fakulta MU.
MONATOVÁ, LILI, 1998: Pojetí speciální pedagogiky z vývojovéhohlediska.Brno, Paido. .
MONATOVÁ, LILI, 2000: Speciálně pedagogická diagnostika z hlediska vývoje dětí. Brno, Paido.
NOVÁK, TOMÁŠ, PRŮŠOVÁ, BOHUMILA, 2005.Předrozvodové, rozvodové a porozvodové poradenství. Praha, Grada.
Průcha, J. a spol., 1998: Pedagogický slovník. Praha, Portál, 2.vydání.
ROGGE, J.U.,1999: Dětské strachy a úzkosti. Praha, Portál.
SEDLÁK, JIŘÍ, KREDÁTUS, JOZEF,2008: Bariéry při pomáhání obětem domácího násilí II. Trenčín 2007. Psychologické dny. Zborník.
SEDLÁK, JIŘÍ, MUSILOVÁ, MARGIT, MÁDROVÁ, LUCIE, 2005: Skryté formy nekvalitného fungování rodin. Prešov, Prešovská univerzita. Medzinárodná konf. Psychosociálné a zdravotné aspekty nekvality života. Zborník.
SCHREIBERGOVÁ, G., BERGER, U., van, 1997: Chronický únavový syndrom. Praha, KK .
TARANI, CHANDRA, 2008: In: BBC, aa : Trvalý stres může být zabiják. Právo 18, č.¨34, s. 16, 9.2.
TONAROVÁ, ŠÁRKA, 2008: Dívenka: bojím se mámy a babičky. Právo 18, č. 124, s. 7, 28.5.
VANĚK, JAROSLAV,2008: Policie se specializovala na domácí násilí. Brněnský Metropolitan 3, leden, s. 16.
Usnesení vlády ČR číslo 1.1 08/2004.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den.Chtěla bych se zeptat,jak postupovat při psychickém teroru matky na dítě.Po rozvodu jsou děti-děvčata (12 a 11let) v péči matky,s otcem se vídají co 14dní+navíc,když děti chtějí.Starší dcera je matkou psychicky deptána,nesouhlasí totiž s jejím stylem života,návštěvy k jiným i u nich,kamarádství s pochybnými lidmi,zbytečné utrácení peněz a stálé nucení do různých kamarádství.Uvědomila si,že je lepší život u otce a je pod stálým hlasitým nátlakem matky(má jen své názory,jiné nejsou důležité),že ona jí má v péči a tak za ni rozhoduje,otec s tím nezmůže nic.Je nějaká naděje dostat dítě k otci?Matka se ji jen těžko dobrovolně vzdá,když na ni pobítá peníze,které utrácí.Mladší dcera s takovým kočovným životem nemá problémy,je spokojená mezi lidmi a koupenými hloupostmi.Prosím,poraďte,jak postupovat alespoň k zlepšení žití mezi matkou a dcerou...sociálkou? Děkuji za radu v bezmoci
špatná výchova matky
(Lenka, 4. 1. 2013 18:30)