Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prosazování syndromu „zavrženého rodiče“

17. 6. 2010
 
 
Gerta Michalicová, Zdeňka Paňáková, Karel Janský, Jiří Sedlák
 
Psychologická poradna Brno
 
410kopretinka@seznam.cz, zpanakova@seznam.cz, karel@jansky.cz, Jirisedlakdrsc@seznam.cz
 
verze v PDF ze sborníku
 
Abstrakt
 
Posuzování styku s násilným rodičem soudním znalcem v současné době zvládá bez chyby málokterý odborný psycholog v ČR. I když již zde trvá pomoc obětem domácího násilí více než deset roků, chybí normy pro hodnocení fyzických, psychických a sociálních příznaků u dětí. Nechuť až odpor dětí stýkat se s násilným rodičem se obvykle velmi často chybně považuje za výsledek manipulace prvého rodiče. Nebere se v úvahu vliv možného předchozího domácího násilí. Děti jsou umísťovány do krizových center i jiných zařízení, kde psychologové předělávají pomocí psychoterapie a dalších metod jejich postoje. Negativní úlohu přitom hrají všichni odborníci, kteří se podílejí na mýtu. Často nejde o syndrom zavrženého rodiče, ale o vliv agresivního dlouhodobého jednání jednoho z rodičů.
 
Klíčová slova:
 
sociální styk, násilný rodič, normy příznaků, manipulace, syndrom zavrženého rodiče, krizové centrum
 
Úvod 
 
Kolem problému syndrom tzv. „zavrženého rodiče“ (dále jen SZR) se v ČR rozvířil a dosud trvá diskuse. Tento pojem má své zastánce a své protivníky. První skupina jej prosazuje, druhá ho zavrhuje. Utvořila se i třetí skupina, která navrhuje přesně diferencovat případy, kdy je možno a kdy je chybné používat tohoto termínu při posuzování nezletilých. Posouzení osobnosti, hodnověrnosti, výchovné způsobilosti apod. soud vyžaduje tehdy, když jde o spor rodičů při určování péče o dítě, a také když jde o případy, že se nezletilý odmítá stýkat s druhým rodičem. Odborníci vycházejí ze zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb), ze zákona o sociálně právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.) a z občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Posouzení SZR (správněji syndromu odcizeného rodiče – dále jen SOR) se vyžaduje od psychologa také tehdy, pokud nezletilý nekomunikuje s jedním z rodičů nebo se s ním odmítá setkávat. Do roku 1996 byl znám SZR jen několika specialistům jako jsou dětští lékaři, psychologové a psychiatři (Hloušková, 2007). V této oblasti dosud panuje nejednota a určitý zmatek (Mach, 2007). 
 
První skupina (příznivci)
 
Diagnóza SZR nebyla v ČR pojata mezi diagnózy. Přesto se v praxi „diagnóza“ syndrom podle původní verze R. Gardnera (1992, 1996) provádí. Mnohým soudním znalcům postačuje třeba jen jeden nebo dva znaky, např. že jeden rodič druhému zamezoval styk s druhým rodičem a tím prý způsobil, že s dítětem druhý rodič nemohl komunikovat. Avšak nebere v úvahu, že jde o případ, kdy bylo dítě svědkem patologického chování druhého rodiče, došlo k napadání druhého rodiče za přítomnosti dítěte a navrhuje realizovat nucený styk dítěte s rodičem, a to na základě uvedené „diagnózy.“ Styk s oběma rodiči je zaručen zákonem o rodině. 
 
Podle tohoto zákona je nesprávné, aby bylo dítě izolováno od jednoho z rodičů. Konkrétní řešení jednotlivých případů je velmi složité, protože každý případ je jiný. Vyžaduje to citlivý přístup a zodpovědné vybírání metod při zkoumání nezletilých (Matějček, 1992). Kromě toho je hodnocení zatíženo subjektivním přístupem. Mnozí odborníci se striktně přidržují uvedených zákonů i staršího, původního vymezení pojmu Gardnerem (Bakalář, 1996, 2002). Uplatňují ho, aniž podrobněji a zaměřeně zkoumali, zda příznaky a výpovědi nezletilého, případně přítomnost dalších příznaků naplňuje „syndrom.“ Řešení podobných případů v poslední době bylo navrženo mnohokrát. Např. to byl případ Michala Baitlera (17), případ Jana Skrbka (7), případ Fialy (14), případ Michala Šulce (16) aj. (Hloušková, 2007, Vaca, 2006, Sedlák, 2007, Janoušek, 2008). Podle R. Gardnera (1992,1996) projevy SZR mají osm typických projevů: 
 
dítě popíše špatné chování odmítavého rodiče. Většinou reprodukuje, často doslovně, výroky rodiče. 
dítě slabě zdůvodnění své odmítání. Svou nenávist zdůvodňuje absurdním způsobem, 
druhý rodič je podle názoru dítěte vzorný, druhý je špatný. 
dítě je přesvědčeno, že se rozhodlo samo, chybí ambivalence, takže má černobílé hodnocení. 
vzniká reflexivní podpora programujícího rodiče. Pokud dojde k jakémukoliv sporu, dítě absolutně a jednostranně podporuje pouze jednu stranu, 
dítě nepochybuje o správnosti svého postupu, nevyskytují se u něho žádné náznaky viny vůči zavrženému rodiči, zlepšit s ním kontakty považuje za obtěžování, nemá pocit viny, 
informace od druhého rodiče dítě vnímá jako vlastní prožitky, rodiče „papouškuje,“ 
nepřátelství dítě rozšiřuje na další příbuzné. Toto rozšíření nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče je typické. 
 
Jednoznačné diagnostikování SZR je v praxi časté. Přitom k popisu dynamiky vztahů rozvrácené rodiny jsou vhodnější běžně užívané diagnostické kategorie. První skupina odborníků je přesvědčena často o tom, že je dítě systematicky´manipulováno tak, aby u něho vznikl nepřátelský postoj vůči druhému rodiči. Ne vždy to dokládají hodnověrně. Poukazují na to, že většinou pracují pouze s oběťmi. Děti se pak snaží v krizových centrech „předělat.“ V takových případech se realizuje psychologická pomoc (Krejčová, 2008). Je ovšem otázkou, zda jsou do krizových center umisťovány všechny případy, které tam skutečně patří. Nelze ovšem obvinit z násilí rodiče, který vyžadoval např. zhasnout při odchodu z místnosti světlo, zavřít vodu po umytí rukou, zavřít ledničku po vyndání potravin, když požaduje po dítěti aby se učilo. Záleží ovšem na tom, jakou ten rodič použil metodu při vyžadování uvedených činnosti. Pokud dítěti nafackoval, strčil do něho až upadlo nebo použil jiného prostředku k donucení např. nějakého předmětu, kterým dítěti ubližoval, potom jde o násilí. Zavržení druhého rodiče, pokud se to prokáže, je důsledkem podle zkoumaných osob (Janský, 2008) vždy výsledkem manipulace. Rodiče protestují, protože v uváděných případech nemohl strach u dítěte vzniknout, když je dítě vůbec nevidělo, nebo které svého otce vidělo tehdy, když mu bylo několik měsíců. Strach proto nemůže vyplývat z jejich vlastní zkušenosti, je vysoce pravděpodobné, že byl navozen druhým rodičem.
 
Druhá skupina (odpůrci)
 
V souvislosti s uplatňování syndromu v těch případech, kdy to syndrom není, zaměňuje se právo nezletilého na styk s oběma rodiči a především s rodičem, se kterým se nechce oprávněně stýkat, za jeho povinnost. A uvedená tzv. povinnost se pak vynucuje. Takové donucování naráží na potíže. Aby se tyto potíže eliminovaly, zřizují se reintegrační centra, v nichž je dítě od rodičů dočasně izolováno a v nich se má pod dozorem s nimi stýkat. Někdy je vhodné aplikovat mediaci oběma rodičům, když ještě žijí společně. Mediace bez přítomnosti nezletilého by měla být buď nabídnuta oběma rodičům, aby se naučili spolu komunikovat. Jestliže je však jeden z rodičů násilník, nastává v tom případě zcela nová situace, která by měla být řešena jinými způsoby. Kvůli sporu mezi rodiči, kteří po rozvodu žijí odděleně, by nemělo být dítě v žádném zařízení izolováno. Žádné takové zařízení totiž nemůže být pro dítě neutrálním prostředím, protože je v něm vždy jako dozor cizí osoba. 
 
diteprotitelevizi.jpgDopad na psychiku dítěte je v podobných případech negativní a dítě poškozuje. Nejsou řídké případy, že se nezletilý sám zraní (Sedlák, 2008) na protest nebo ze zařízení uteče, případně při styku s druhým rodičem odejde (Veselá, 2008, Sedlák, 2008). 
 
K problému zavrženého rodiče se vyjádřili v průzkumu K. Janského (2008) někteří rodiče, kteří neuznávali název syndrom zavržení a použití slova ,,odcizení.“ Odmítali jej jako velmi nepřesný a především zavádějící. Odcizení rodiče podle nich probíhá oboustranně, až během rozvodu odcizení probíhá jednostranně. Tvrzení, že je násilníkem ten z rodičů, který se po rozvodu chce o své děti starat, by mělo být ve zprávě soudního znalce podrobně zdůvodněno a vzato v úvahu,pokud se nevyskytlo z jeho strany DN.
 
R. Gardner (1992), který tento termín zavedl, ve své pozdější publikaci svou původní interpretaci upřesnil takto: „SZR lze použít pouze tehdy, když rodič nezavdal nezletilému příčinu k tomu, aby jej dítě oprávněně nenávidělo. Dojde-li k tomu, že rodič nezletilého týral a je to hodnověrné, je odmítání tohoto rodiče dítětem oprávněné a koncept SZR není platný.“ Uvedené vyjádření zřejmě posuzovatelé buď neznají a proto uplatňují dřívější nesprávnou formulaci o SZR, nebo je pro ně jednodušší syndrom konstatovat. To ale děti poškozuje. Odpůrci SZR správně poukazují na to, že existuje zcela jiná situace v těch případech, vzniklo-li podezření ze spáchání tr. činu domácího násilí jednoho z rodičů. Také v těchto případech aniž byla provedena příslušná odborná zkoumání, vyslovují se soudy, většinou na základě návrhu soudního znalce, o potřebnosti rodinné mediace. Doporučuje se i v takových případech, kdy došlo mezi partnery k jednostrannému násilí a kdy vzniklo podezření z páchání tr. činu DN. Taková chybná doporučení vydávají běžně nejen sociální odbory, ale i soudní znalci a tím oběti poškozují (Krejčová, 2008). Zaměňuje se právo nezletilého na styk s rodičem, se kterým se nechce oprávněně stýkat za jeho povinnost. Požaduje se, aby se uvedená tzv. povinnost soudem na dítěti vynutila. 
 
Takové donucování dosud v minulosti naráželo na četné potíže, i kdy se konalo pod dozorem odborníka. T. Novák a B. Průchová (2004, 2006) považují na jedné straně za pravděpodobné, že jeden z rodičů v rozvodových konfliktech popouzí dítě proti druhému rodiči. Popouzení může být přímé nebo nepřímé, vědomé nebo nevědomé. Intenzita uvedených aktivit je různá. Patří k ní např. jen občasný povzdech rodiče, vyprávění smyšlených příběhů o druhém rodiči, předkládání různých dokladů. Dítě je sugestibilní, nechá se ovlivnit.
 
Jde o manipulaci s dítětem. Možnosti obrany druhého rodiče jsou mizivé. Pak dojde k omezování styku. Přesto se oba autoři kloní k americké a k české praxi dítě odebrat a umístit je v neutrálním prostředí, ve kterém by měl rodič navázat kontakt s dítětem, provádět pouze pozitivní komunikaci, nehájit se, nic nevysvětlovat. Metodika takového postupu zavrženého rodiče známa není. Na druhé straně správně dovozují: má-li vzniknout tzv. SZR, muselo by být traumatizování dítěte zákazy a manipulacemi systematické, opakované, dlouhodobé a prokazatelné. Manipulující rodič mívá typické disharmonické rysy osobnosti, je schizoidní, vztahovačný, histriónský, narcistický, závislý. 
 
Třetí skupina 
 
V diskusi o vztahu domácího násilí k syndromu zavrženého rodiče se angažovala Koordona, která se zabývá přímou a nepřímou pomocí ženám, obětem domácího násilí. Těmto obětem, ať už jde o svědky domácího násilí nebo o týraní dospělého, hrozí ohrožování psychického a fyzického zdraví. Proto členové Koordony navrhuje, aby se vypracovaly standardy pro posuzování obětí domácího násilí, aby je bylo možno použít v poradenských i v azylových zařízeních. Spolupracují na státní, krajské i komunální úrovni a společně se státními i nestátními institucemi a organizacemi hledají efektivní způsoby řešení. Z činnosti vyplývá také požadavek diferencovat případy, kde je odpor nezletilého stýkat se s jedním rodičem oprávněný a hodnověrně doložený. .Soudní znalci však často vyslovují názor, že u nezletilého jde o tzv. syndrom zavrženého rodiče. Ve skutečnosti se v mnoha případech se o syndrom nejedná. Mnozí odborníci neoprávněně hovoří o tzv. syndromu zavrženého rodiče i tam, kde došlo přímo na dítěti k domácímu násilí V takových případech u dítěte nevznikl syndrom, ale jde o vlastní záporné zkušenosti dítěte, které se projevují odmítáním až odporem nezletilého vůči druhému rodiči. Je třeba odmítnout násilné vymáhání styku s dětmi i proti jejich vůli ze strany násilných partnerů, které je často podporované i rozhodnutími soudů v prospěch agresorů. Česká republika zatím nemá pro tyto další následky domácího násilí dostatečné legislativní a institucionální nástroje. Zcela zásadně jí chybí akční plán boje proti domácímu násilí, který by sjednotil názory, podmínky a možnosti komplexní pomoci obětem domácího násilí, ale i určil směr pro pomoc násilným jedincům, resp. adekvátní postih jejich jednání.
 
To ovšem zcela nevylučuje aplikovat běžné doporučení provádět poradenství obou rodičů. Jde však o takové případy, kdy nedošlo k rozvodu, rodina je úplná, lze očekávat její zachování. To v takových případech, že i když došlo k jednostrannému týrání jednoho rodiče, existuje naděje, že lze usměrnit chování agresora. Jsou to řídké případy, ale existují. Cílem je, aby oba změnili své postoje, aby byli oba ochotni je změnit, oba chtít učit se klidnější komunikaci. Toho je možno dosáhnout použitím celé řady metodicky vedených kroků, které se v praxi používají ojediněle. Oběť je vedena k tomu, aby si ujasnila, zdali je partner schopen trvale změnit svoje chování. Pokud ne, doporučuje se ukončit soužití (Krejčová, 2008). 
 
Od května 2005 funguje v Brně na jednom policejním oddělení ve středu města specializovaná skupina jen pro domácí násilí. Existuje v rámci služby kriminální policie. Tvoří ji dvanáct policistů, kteří se zabývají veškerými incidenty, které mají znaky domácího násilí. Jde o kvalifikované policisty, kteří opakovaně školí policisty hlídkové služby a konají konference pro veřejnost Takových center by bylo zapotřebí zřídit více (srov.: J. Vaněk 2008). 
 
Proklamativní respektování práv nezletilého:
 
Nezletilý má právo vyjádřit svůj názor. Toto právo podporuje velmi silně nejen mezinárodní Úmluva o lidských právech, jež naše vláda odsouhlasila, podporuje ji, měla by ji v praxi také hlídat a prosazovat. Práva nezletilých vymezuje a zaštiťují i další mezinárodní dokumenty, jako např. Úmluva o právech dítěte. Podle ní by mělo být právo dítěte upřednostňováno před právem rodiče. 
 
Uvedeme příklad ( Sedlák a spol., 2007), který svědčí o opaku. Soud měl rozhodnout, komu z rodičů připadne povinnost pečovat o nezletilého (16). Prvním rozhodnutím soudu byl nezletilý po rozvodu určen do péče matky. Žil rok se svou matkou, mladším bratrem a s jejím přítelem, který převzal nezákonně roli vychovatele a k nezletilému se choval nepřátelsky, bil ho otevřenou dlaní po hlavě a po krku i po rukou, způsoboval mu modřiny, házel po něm předměty, bil ho po hlavě lahví, hrubě mu nadával, ponižoval ho před cizími lidmi. Poroučel mu a když chlapec ihned neuposlechl, následovaly fyzické tresty. To probíhalo celý rok. Ve zprávách, přístupných ve spisu bylo uvedeno: nezletilý(16) byl vícekrát svědkem opakovaného pití alkoholu matky (48) i jejího partnera (45) buď v bytě nebo v restauraci. Byl svědkem jejich opakovaného nákupu alkoholických nápojů. Konzumace alkoholu vedla u nich k projevům agrese. To ústně dosvědčil nezletilý nejdříve na sociálním oddělení, potom v psychologické poradně a konečně před soudem. Byl také svědkem týrání druhého mladšího sourozence (10). Byl opakovaně týrán fyzicky (střední stupeň), psychicky (silný stupeň) a sociálně. Týrání u něho zanechalo modřiny na rukou, na krku, v obličeji, kolem očí. Viděl je také psycholog v poradně a učitel ve škole. Před soudem nezletilý potvrdil svůj negativní vztah k matce. 
 
Tyto skutečnosti jsou v příkrém rozporu se závěry, které uvedla soudní znalkyně a později další znalkyně. Nezletilý od své matky každý den slyšel, že je jeho otec zlý, špatný, že je psychopat, že je nemocný, že měl jít na psychiatrii, že je psychicky nemocný. Matka často říkávala: „K otci nepůjdeš !“ Když byl jednou nezletilý zbit tak, že měl na těle viditelné stopy, otec jej zavezl do dětské nemocnice, která pořídila dokonalou dokumentaci a splnila ohlašovací povinnost. Po propuštění z nemocnice byl chlapec určen na základě předběžného opatření do péče otce.
 
V posudku soudních znalců byl ovšem návrh, aby se dítě pro rozpory rodičů po rozvodu umístilo ihned na neurčenou dobu do krizového centra. Soudní znalci ve své zprávě napsali, že se u matky nezletilého (16) vyskytuje syndrom zavržené matky. Neuvedli, že by byl nezletilý přímo ovlivňován proti své matce otcem. Na syndrom usuzovali nepřímo z projevů nezletilého, který moc nemluvil, protože byl introvert. 
 
Řada skutečností svědčila o tom, že o SZR (přesněji „odcizeného“ rodiče) nešlo. Dokonce SOR bylo možno vyloučit. Přesto na základě předběžného rozhodnutí soudu byl nezletilý umístěn do krizového centra. Otci byl podle našeho názoru chybně zakázán na měsíc styk se synem. Matka ho navštěvovala každý den. Nesměl na vánoční svátky za otcem, musel nuceně zůstat v krizovém centru, a to až do doby, kdy krajský soud rozhodl o jeho návratu k otci. Nezletilý nezískal během svého pobytu (nyní již víc než tříletého) u otce žádné záporné postoje ke všem členům rodiny ani ke druhému prarodiči. Naopak. Často navštěvoval prababičku ze strany matky i oba prarodiče ze strany otce a aktivně jim pomáhal v jejich domácnosti. 
 
Znaky tzv.SZR které uvádí R.Gardner, se v daném případě u nezletilého nevyskytly. Postoj nezletilého byl pevný a delší dobu se nezměnil, a to ani v krizovém centru, kde se pokoušeli „zlomit“ jeho odpor k matce. To mělo „probíhat tak dlouho, až buď jej změní nebo pokud jej nezmění, bude podle přání matky donucen násilně k návratu do bytu matky,“ bez ohledu na to, že nezletilý chce být ve svých 16 letech pořád u otce. Matka usilovala zcela nepřípustně a proti vůli nezletilého všemi prostředky, včetně četných pokusů s použitím manipulace o naprosté vyloučení otce z výchovy nezletilého a o změnu ve výchově nezletilého, i když byly její návrhy dvakrát odmítnuty jak městským, tak krajským soudem. .. 
 
Jsme přesvědčeni o tom, že se jeho postoj a přání měl plně respektovat. Pokud by se zamítnutí jeho postoje soudními znalkyněmi zdůvodňovalo, údajně trvalými a vážnými poruchami psychiky otce, bylo by třeba jejich závěry ověřit, neboť jde o velmi závažné návrhy, dostatečně z odborného hlediska nepodložené, nepodpořené celou řadou dalších významných a důležitých faktů, které soudní znalkyně nejen nevyužily, tj. opomenuly a ani se nepokusily opačné názory seriózně vyvrátit nebo zpochybnit. Právo nezletilého by se mělo vážně brát v úvahu. S uspokojením konstatujeme, že soudci přání téměř 17letého nezletilého vyslechli a potvrdily a všech pět odvolání matky zamítli. 
 
Závěr
 
Přikláníme se k názoru třetí skupiny odborníků. Pokud jsou nezletilí fyzicky nebo psychicky týráni, zastrašováni nebo jinak ovlivňováni agresivním rodičem nebo jeho partnerem, pak i po pobytu v léčebně nebo na psychiatrii či v krizovém centru, nebude s ním chtít vůbec komunikovat. Pokud k něčemu takovému dojde, je nezletilý v psychickém stresu ze setkání s tímto rodičem. Špatně ho snáší. Psycholog by měl v takovém případě nevrhnout, aby byly styky zrušeny. Není možné dítě nutit ke styku. Dochází k pochybení soudní znalkyně z oboru psychologie a psychiatrie, sociální pracovnice , matky, jejího partnera, soudce. Rozhodnutí o tom, zda byl postup soudních znalkyň vůči nezletilému a jeho otci správný či nikoli, náleží soudu. Posouzení o tom, zda postupovaly soudní znalkyně v intencích soudního znalectví, náleží Krajskému soudu, do jehož nomenklatury soudní znalci patří. 
 
Literatura
 
BAKALÁŘ, E. a spol., 2002, Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá dobře žít. Praha, Vyšehrad. 
BAKALÁŘ, E. a spol., 1996, Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. LN. 
BAKALÁŘ, E., 1996, Syndrom zavrženého dítěte. Praha, MPSV. 
BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D., 1996, Syndrom zavrženého rodiče v České republice. Rodinné právo, 4. 
CERQREIROVÁ, A., 2007, Právo dítěte na oba rodiče není povinností. HaNo 17, 250, 13. 
GARDNER, R.,A., 1992, The Parental Alienation Syndrome. New Jersey, Cresskill Creative Therapeutics. 
GARDNER, R., A., 1996, Syndrom zavrženého rodiče. Praha, MPSV ČR. 
HLOUŠKOVÁ, L., 2007, Léčebna urychlila Terezčinu pubertu. Právo 17, 272, 3.
JANOUŠEK, A. 2008, Děti to nemají jednoduché. MFD 19, 173, A 5. 
JANSKY, K., 2008, Zjevné zločiny českých soudů a jejich důsledky na úseku rodinného práva. Brno, Institut mezioborových studií, UTB, FHS. 
KREJČOVÁ, D., 2008, Domácí násilí řeší i manželská a rodinná poradna. Brněnský Metropolitan 3, Červen, 6. 
KOZÁKOVÁ, P., 1998, Syndrom zavrženého rodiče. Praha, . Evangelická akademie, diplomová práce. 
MACH, J., 2007, Komunikace s nezletilým pacientem a jeho zákonnými zástupci. Tempus medicorum 16,. 7-8, 36-37.
MATĚJČEK, Z,. 1992, Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha, SPN. 
MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z., 1996, Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha.
NOVÁK, T., PRůCHOVÁ, B., 2004, Jak přežít rozvodové peklo. Brno, Jota. 
NOVÁK, T., PRůCHOVÁ, B., 2005, Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha. 
SEDLÁK, J. , 2007, Styk s násilným rodičem. Universitas 39, 2007, č. 4, s. 3-6.
SEDLÁK, J., KOHOUTEK, R., BŘEZINA, M., 2007, Nové mýty o domácím násilí. Universitas: 39, 3, 18-21. . 
TRNKA, V., 1974, Děti a rozvody. Praha, Avicenum. 
Usnesení vlády ČR čís. 1.108 z roku 2004
VACA, J.,2006, „Děti se mnou nechtějí mluvit, zažaluji stát.“ Mirka Prodělalová se tak dlouho soudí o své děti, až ji odmítají. Proto se chce nyní soudit ve Štrasburku. MFD 17, 184, A 2. 
VESELÁ, J., 2008, Týraní si útěky promýšlejí. LN 7.6. 6. 

Zákon č. 94/1963, Sb., Zákon č. 40/1964 Sb., Zákon č. 359/1999 Sb, Zákon čís. 140/1961 Sb. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hysterie autorů článku

(Jirka, 22. 3. 2020 21:51)

Autoři článku zjevně zaujímají jen jeden úhel pohledu, který může být platný pouze v zanedbatelné menšině případů a nelze jej brát jako rozhodující pro většinu případů, kdy jsou vinou ženské patologie chování úřednic sociálek a soudkyň masově poškozovány děti a společnost nezákonným svěřováním do péče jen jednoho rodiče.