Domácí násilí

Práva týraných nezletilých

Jiří Sedlák

Práva nezletilých, kteří byli nebo jsou týráni svými nejbližšími určuje celá řada mezinárodních úmluv včetně zákonů, které schválily naše orgány.

Komise  EP kontroluje dodržování a porušování Úmluvy o právech dítěte ve všech 27 zemích Evropské unie.  V jednotlivých státech je situace velmi různá. Některé státy Úmluvu nejen odsouhlasily, ale učinili ji součástí národního právního řádu.To se stalo např. i v ČR. Úmluva byla nejdříve Radou Evropy a evropským parlamentem doporučena. Později ji naše vláda schválila. Co to znamená? Úmluva pokud je součástí právního řádu, je nadřazena zákonům přijatým a schváleným parlamentem.

V ČR dochází často k porušování Úmluvy o právech dítěte, která je nedílnou součástí právního řádu a jejíž ustanovení je pro naše orgány závazné. Při praktickém uplatňování Úmluvy se mohou orgány a organizace zaměřené na ochranu dětí a mládeže i na ochranu obětí domácího násilí řídit novelizovaným ustanovením článku 10. Ústavy ČR, podle nichž platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas, a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu.  Z toho vyplývá, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon ČR, má být při rozhodování a řešení problémů použita mezinárodní smlouva.

Schválení Úmluvy předcházela celá řada ustanovení, která však měla pouze deklarativní charakter. Jedním z prvních pokusů ochránit osoby ohrožené násilím byla Všeobecná deklarace lidských práv.  Přijalo ji Valné shromáždění OSN 1(1948).  Lidská práva měla být podle ní chráněna zákonem. O dva roky později Rada Evropy přijala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950). Československo k ní přistoupilo až v r. 1991. Přitom chrání podle P. Uhla (2.009) lidská práva lépe než české zákony.  Oba pakty byly v ČR ratifikovány v r. 1976. Deklarace práv dítěte (1959), obsahovala myšlenku zvláštní ochrany dětí a také princip zájmu dítěte jako nejvyššího měřítka zákonodárné činnosti. V témže roce se problémem ochrany obětí zabýval Evropský parlament.  V Úmluvě  o právech dítěte (1991) se v čl. 3 odst. 1, který je dominantním ustanovením Úmluvy, uvádí, že zájem nezletilého má být předním hlediskem při posuzování případu, a to při jakékoliv činnosti, týkající se dětí, ať je to rozhodování, uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními nebo zákonnými orgány Dále podle čl. 12. Úmluvy jsou státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy, povinny zabezpečovat dítě, které je schopno vyjadřovat a formulovat svoje vlastní názory a které má právo tyto své názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho týkají. Jeho názorům, které odpovídají jeho věku a úrovni, se musí věnovat patřičná pozornost. Dítěti se má poskytovat proto možnost, aby bylo vyslyšeno v každém správním i soudním řízení, pokud se ho toto řízení týká, a to přímo nebo prostřednictvím jeho zástupce nebo prostřednictvím příslušného orgánu. Všechny dokumenty měly deklarativní charakter. Záleželo na té které vládě, zda uvedená doporučení přijme, schválí a začne kontrolovat jejich praktickou realizaci.

K účinnějšímu zajišťování práv nezletilých ve státech Evropské unie vyhlásil Evropský parlament ke konci 90. let program (kampaň) Daphne (1999) a  Nulovou toleranci k násilí. Ani tato iniciativa EU v oblasti násilí na ženách neobsahovala žádné závazné regulace. Byly však doporučením, které některé evropské státy respektovaly, jiné nerespektovaly (srov.: EU 2001, Wie funktioniert 2007, H.-G. Pöttering 2008, Svědectví 2008,  Usnesení EP 2009, Tváře 2010).

Právně závazným nástrojem Evropské unie, týkajícím se i obětí domácího násilí je rámcové rozhodnutí Rady Evropy o postavení obětí v trestním řízení (2001), které stanovuje minimální práva obětí. V ČR Ministerstvo vnitra respektovalo třetí fázi programu DAPHNE, který byl vyhlášen Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 779/2007/ES ze dne 20. června 2007 jako součást obecného programu „Základní práva a spravedlnost“. Program je zaměřený  na prevenci proti všem formám násilí a na podporu obětí ohrožených skupin, tj.  dětí, mládeže a žen. Do působnosti programu spadá rovněž pomoc obětem a svědkům domácího násilí. Do tohoto programu prevence se mají zapojit výzkumná centra, regionální a místní úřady, univerzity a další školská zařízení. Také sociální pracovníci, lékaři a zdravotníci, nestátní neziskové organizace, soukromé i veřejné instituce (srov.: JLS-DAPHNE@ec.europa.eu, http://ec.europa.eu/justice_home/daphnetoolkit/). Soudy prvního stupně v ČR  však v celé řadě případů rozhodují o umístění nezletilých ve věku mezi 13-16 roky na neurčitou dobu do tzv. neutrálního prostředí.  Je to v těch případech, kdy se rodiče mezi sebou nejsou schopni dohodnout.  Protože došlo k desítkám případů, kdy soudy rozhodly v neprospěch nezletilého a proti jeho vůli, zabýval se některými kauzami opakovaně Ústavní soud (2000, 2003). V nálezu Ústavního soudu ČR čís. II. ÚS 363/03 se konstatovalo, že není možno nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a jejich nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájmy dětí, jak je definováno v 3. čl. Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, i když jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodovaly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se rodiče nejsou schopni sami dohodnout na optimálním uspořádání vztahů. Dále se pak Podle nálezu Ústavního soudu číslo IV ÚS 695/2000 judikovalo, že podle Úmluvy o právech dítěte v čl. 3, odst. 1, který je dominantním ustanovením Úmluvy, zájem nezletilého má být předním hlediskem při posuzování případu  při jakékoliv činnosti, týkající se dětí, ať je to rozhodování, uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními nebo zákonnými orgány.

K uvedenému problému se vztahuje také článek 8. Listiny  základních práv a svobod, které  přijalo Federální shromáždění ČFR: Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Taková opatření navrhovaná útvary sociálně právní ochrany dětí a mládeže je však možno aplikovat pouze ve výjimečných případech, náležitě objektivně odborně posouzených. 

Za ochranu lidských práv je zodpovědná vláda. Její mechanismy však jsou v některých případech málo účinné. Policie,  zvláště na menších odděleních nevyužívá nástrojů  které jí svěřili  zákonodárci. Neexistuje kontrola přesnosti provádění úkonů, které patří pod kategorii domácího násilí a speciálně obětí domácího násilí. Pokud ovšem ke kontrole nedá podnět buď sama oběť, nebo její blízcí.  Zákon svěřuje kontrolní funkci Poslanecké sněmovně. Ta však nekoná.  Poslanecká sněmovna má také kontrolovat dodržování a aplikaci mezinárodních smluv, protože někteří lidé nejsou ochotni uplatňovat ústavu a trestní řád (sr.: P. Uhl 2.009a,b,  Všeobecná deklarace lidských práv, Listiny základních práv EU, Evropské úmluvy o dodržování lidských práv, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1948, 1950, 1991).  V ČR se od 1.6.2004  díky zákonu č. 40/2006Sb. i  od 1.1.2007 díky zákonu 135/2006 Sb.  daří zlepšovat pomoc obětem domácího násilí. Policisté a sociální pracovníci jsou postupně proškolováni,  dostali k dispozici pokyny od ministerstva, aby uměli rozlišit, zda jde u konkrétního případu o domácí násilí nebo nikoli.  Situace se v této oblasti mění postupně k lepšímu. Bohužel velmi pomalu. Objevují se další případy nevhodného řešení.  Někteří kritici v ČR, ať již z oboru psychiatrie, psychologie, pedagogiky, právních věd, novináři apod., zapomněli ve svých vyhrocených připomínkách na to, že sice soudce rozhoduje, ale v podstatě až v poslední fázi. Ke svému rozhodnutí mu poskytují podklady policisté, sociální pracovníci, soudní znalci psychologové, lékaři, státní zástupci.  Ti všichni se podílejí na usnesení soudu.  Soudce rozhoduje na základě jejich doporučení a svých názorů a úvah.  Protože je pomoc obětem násilí, včetně násilí domácího v ČR roztříštěná a rozhodování soudních senátů nejednotné, někteří odborníci se přimlouvají, aby o dodržování mezinárodních úmluv pečovalo samostatné ministerstvo lidských práv, které však zatím ustanoveno nebylo (srov.: P. Uhl 2009).

Nejslabším článkem v ochraně obětí domácího násilí jsou podle našich zkušeností útvary sociálně právní ochrany dětí. Prostřednictvím těchto útvarů má stát korigovat také odchylky od normy v těch rodinách, kdy vzniklo podezření z trestné činnosti typu domácího násilí. Ministerstvo práce a sociálních věcí vede tato oddělení metodicky. Z praxe je známo, že se uvedená oddělení soustřeďují především na řešení problémů nezletilých, a to převážně pomocí administrativních úkonů. Důvodů je několik. V ČR je systém sociálně právní ochrany poněkud chaotický. K významným nedostatkům patří skutečnost, že odborníci na práva dětí více než deset roků neznají téměř nic o domácím násilí. Na většině z 220 pracovišť se neprovádějí podrobné zápisy o jednání s nezletilými a jejich rodiči, i když jde o podezření, že se násilné činy ať již typy fyzického, psychického, sociálního či ekonomického násilí delší dobu vyskytovaly. Orgány, které mají dohlížet na práva dětí se často snaží zajistit v rámci platného zákona o rodině násilnému rodiči jeho styk s nezletilým, bez ohledu na to, že dítě tomuto nařízenému styku klade oprávněně odpor. Na obecních úřadech s rozšířenou působností má 355 zaměstnanců OSPOD kumulované funkce (22% z celkového počtu pracovníků). V průměru jeden pracovník OSPOD provede 223 návštěv v rodinách, zúčastní se 74 soudních jednání, pro která musí připravit zprávu (Zpráva Výzkumného ústavu MPSV 2009). Kvůli přetíženosti sociálních pracovníků jsou podklady pro soud mezerovité a závěry často opomíjejí závažné skutečnosti.  Vyplývá z toho různá úroveň práce těchto oddělení, jejich postupy postrádají jednotu a citlivé zacházení s oběťmi násilí. Náprava jejich opomenutí je nevymahatelná. Sociální pracovníci nezletilým a jejich rodičům také většinou neposkytují informace o jejich právech. Nedodržuje se zákon o ohlašovací povinnosti a o sociálně právní ochraně dětí (zákon čís. 359/2006 Sb).

Výbor OSN pro lidská práva doporučil, aby se uplatňovala Úmluva o právech dětí v celé šíři. Zajišťovat ji má spolupráce státních orgánů a nestátních organizací. Praxe však v mnoha případech pokulhává. Soudní praxe v ČR zná jen povinnost dítěte stýkat se s rodičem. Nerozlišuje mezi povinností a právem, takže se uplatňuje spíše právo rodiče před právem dítěte. Tím se porušuje Úmluva o právech dítěte. Jen v posledních medializovaných aférách, kdy soudy nařídily izolaci nezletilých proto, že se rodiče nebyli schopni dohodnout na výchově, k žádné změně nedošlo ani v práci poraden, ani v práci soudních znalců, ani v práci pedagogicko-psychologických poraden, ani v práci nově zřízených intervenčních center. Vyslovujeme proto obavu, že není možno v brzké době očekávat zlepšení, protože možnosti změn v případech domácího násilí k lepšímu jsou za současného stavu péče o oběti domácího násilí prakticky v  nedohlednu. V pomoci obětem domácího násilí, které patří ke zvláštním, specifickým případům, by mělo dojít k radikálním změnám. K těm nová opatření ani nesměřují. Když je dítě zastrašováno nebo jinak ovlivňováno, tj. týráno druhým rodičem-agresorem, pak i po pobytu v léčebně nebo na psychiatrii nebude s ním chtít vůbec komunikovat. A když je soud ke styku donutí, jak se v mnoha případech stalo, vyskytnou se u oběti somatopsychické poruchy.  Pokud k něčemu takovému bude i nadále docházet, je jisté, že se u dětí budou vyskytovat příznaky psychického stresu ze setkání s tímto rodičem.  Psycholog by měl v takovém případě navrhnout zrušení návštěv. Není vhodné dítě nutit ke styku, protože je psychicky a sociálně poškozuje.

V současné době se v rámci opatrovnického řízení jednostranně a z odborně psychologického hlediska nesprávně vychází z pojmu syndrom zavrženého rodiče. Je dokonce zakotven v žádostech soudců na soudní znalce jako jedna z jejich specifik.  Mezinárodně schválená a používaná klasifikace nemocí a poruch tento pojem vůbec nezná. V těch případech, kdy dal jeden z rodičů dítěti oprávněný důvod k zápornému postoji vůči své osobě, nejde nikdy o syndrom odcizeného rodiče, i když se to bohužel v posudcích soudních znalců velmi často chybně vyskytuje a vede to k jednostranným a chybným závěrům, k návrhům na řešení a k realizaci návrhů.  Na základě takových posudků pak soudy vynucují styk dítěte s rodičem i tehdy, když dítě tohoto rodiče z objektivních důvodů odmítá. Takové odmítání je podloženo i tím, že bylo dítě svědkem dlouhodobého domácího násilí, páchaného na druhém rodiči. Často i v takových případech, kdy došlo opakovaným šetřením nezletilého k tzv. druhotné viktimizaci (srov. široce medializované kauzy např. Davida, Michala, Martina, Romana, Aničky amj.).  Soudy nepřihlížejí k názoru dítěte a styk vymáhají, i když má dítě ke styku odpor a vyskytují se u něho v jeho psychice nejrůznější příznaky.  Tyto příznaky mnozí odborníci neumějí diagnostikovat, a to proto, že jsou některé z nich skryté, obtížně zjistitelné. Většinou nevědí, že jde o typické příznaky vzniklé vlivem domácího násilí.

Závěr

V řešení všech popsaných kauz se vyskytly téměř všechny chyby současné péče o oběti domácího násilí v ČR. I když  partner matky v druhém příběhu hrál rozhodující úlohu, v žádné zprávě se adekvátní hodnocení neobjevilo. Jakoby uvedený násilník vůbec neexistoval.  V ČR však nejde o případy ojedinělé. Podobné případy, které se řešily v Praze, Bratislavě, v Brně a jinde, se sice v jednotlivostech liší, ale mají mnoho společného. Některými se zabývali dokonce naši ministři i premiér. Veřejnosti jsou nejvíc známé poslední aféry (v Kuřimi případ Ondry, v Praze kauza Terezky Smutné a další). Jednorázově tím naši čelní političtí představitelé bohužel pouze oživili některé nejkřiklavější otázky. Řešení důsledného dodržování Úmluvy o právech dítěte chybí.

Literatura u autora

Deklarace práv dítěte. Rezoluce 20. Valného shromáždění.  New York, OSN 20. 11. 1959  http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/deklarace-prav-ditete.pdf

eppraha@europarl.europa.cz,obeti.domaciho nasili.

European Union: Council Framework Decision of 15March 2001 on the standing of victims in criminal proceedings. Official Journal L 82, 22 March 2001.

Evropská úmluva o dodržování lidských práv. Rada Evropy 1950

http://ec.europa.eu/ceskarepublika/index_cs.htm.

http://www.mvcr.cz/clanek/daphne-iii.aspx

Janský, Karel: Domácí násilí a sociální pracovníci. In: Sociálne procesy a osobnost 2010, 20.-22-9-2010, 13. rořník medzinárodnej konferencie, Stará Lesná, ÚEP SAV, Spoočenskovedný Ústav SAV Košice. Zborník abstraktov 2010, s. 19..

JLS-DAPHNE@ec.europa.eu, http://ec.europa.eu/justice.home/daph netoolkit/).

Listina  základních práv a svobod. Praha, Federální shromáždění  ČFR.

Olina: Domácí násilí. Kudlanka.cz 9,11,201.

Pöttering, Hans-Gert: Padesát let Evropského parlamentu. In:  Svědectví bývalých předsedů Evropského parlamentu. Lucemburk 2008.

red: Evropa vyhlásila boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Brněnský Metropolitan 5,  2010, březen, s. 12-13.

Recommendations, promotion of best practice models and transfer of know-how within the framework of community programmes such as DAPHNE.

red: Evropa vyhlásila boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Brněnský Metropolitan 5, 

Sedlák, J.: Domácí násilí   stále rafinovanější.  Universitas,  revue Masarykovy univerzity v Brně 34, 2002, č. 4, s.9-14.

Sedlák, J.:Styk s násilným rodičem. Universitas 39, 2007, č. 4, s. 3-6.

Sedlák, J., Musilová, M., Máderová, L.:Skryté formy nekvalitného fungovánia rodín. Medzinárodná    konferencia  "Psychosociálné  a  zdravotné  aspekty nekvality života. Prešov, Prešovská univerzita 2005. Zborník, s. 45-51.

Svědectví bývalých předsedů Evropského parlamentu. Lucemburk, 2008.

Tváře Evropského parlamentu 2009-2010.  Lucemburk 2010.

Uhl, Petr: Bude se nám za rok lépe oslavovat? Právo 12.12.2.009, s. 6.

Uhl, Petr: To se to uplácelo! Právo 22.12.2.009, s. 6.

Úmluva  o ochraně lidských práv a základních svobod. Rada Evropy 1950. ČR 1991.

Úmluva o právech dítěte.  New York, Valné shromáždění OSN 1989,. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy o právech dítěte, 1991.

http://www.osa.cz/upload/rozsudek-vrchního-soudu-190208.pdf

Usnesení Evropského parlamentu o odstranění násilí  páchaného na ženách,   schválené plénem EP dne 26. listopadu. Lucemburk 2009.  

Vitoušová, Petra: Pomoc obětem kriminality v hlavním městě Praze. Praha: BKB 2010.

Všeobecná deklaraci lidských práv- Valné shromáždění OSN 10.12.1948.

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

Wie funktioniert  die  Europäische Union?   Ihr Wegweiser zu den Organen und Einrichtungen der EU. Luxemburg. 2007. 

www.domacinasili.estranky.cz

Zákon č. 40/2009 Sb.

Zákon   č. 135/2006 Sb.

1.11.2010, 2.464/10:

eko nom@ravys.cz., ekonom@ravys.cz http://www.ravys.cz/

Nezletilý nesmí být zkrácen na svých právech.

U oběti vzniká strach a úzkost, psychosomatické potíže, poruchy emocí, úlekové reakce, poruchy chování, školní problémy, sebepoškozování apod. (Krejčířová, Hutyrová 2006, Vágnerová 2004, Vojtová 2004, Sedlák 2008, 2010). Poruch je daleko víc ve všech oblastech. Zákon z nich vypočítává jen některé. V psychické oblasti jsme zjistili několik desítek typů násilí, ve  fyzické téměř sto, v sociální desítky , v ekonomické téměř dvě desítky a v sexuálně několik desítek příznaků.

Nedostatky aplikace vidíme především v tom, že většina případů není odhalena vůbec nebo až za velmi dlouhou dobu (rok až 13 roků). Dalším problémem je rozhodování obětí bránit se násilí. Je sice kladně ovlivňováno široce založenými informačními kampaněmi, ale ty mají na rozhodování obětí poměrně malý vliv.  Když už se oběť rozhodne, hledání pomoci je zajišťováno dobře. Jenže doporučující postupy se někdy k obětem nedostanou nebo je oběť nepochopí správně a dělá chyby, případně se rozhodne své aktivity z různých příčin zastavit. Obrana oběti DN je složitá a vyžaduje nejen odbornou psychologickou, ale i právní pomoc, na kterou oběť většinou nemá finance. Nesnadná realizace se týká např. formy a obsahu trestního oznámení,  shromažďování hodnověrných důkazů, uplatňování práv obětí jako je  právo na informace, na nahlížet do trestního  spisu, vypovídat v nepřítomnosti  obžalovaného, právo na úhradu za právní zastoupení, je-li  právní zastoupení  úspěšné,  využívání  pomoci zmocněnce, a také doprovodu. Jde o to, uplatňovat právo  na aktivní účast v trestním řízení, navrhovat  doplnění důkazů, odstranění nedostatků a také podat stížnost proti usnesení,  klást otázky svědkům,  vyjadřovat se před vynesením rozsudku a aktivně se účastnit řízení při odvolání.

Řešení je nesnadné, odstraňování nedostatků je pracné a dlouhodobé. Aktivity při pomáhání obětem DN jsou roztříštěné a nejsou centrálně jednotně řízené. Vyžadují trpělivost, důslednost, vytrvalost.

První dotazník L. Máderové  je zaměřen na typy agresivních praktik, které byly používány v domácím prostředí, a to ve formě fyzického, psychického, sociálního, ekonomického či sexuálního násilí. Má 143 položek.  Druhý dotazník má 128 položek a  profiluje následky agresivního počínání u obětí, opět ve stejných  pěti oblastech. U každé položky se posuzuje na sedmibodové škále frekvence výskytu a časové trvání násilných činů i příznaků u obětí.  Na jednotlivé otázky neodpovídala oběť sama, ale otázky jí dávala experimentátorka a spolu s ní upřesňovala volbu intenzity na sedmibodové škále. Tazatel také pozoroval u oběti její projevy a zaznamenával je do protokolu (např. zvýšený pohybový neklid, třes končetin, projevy nejistoty, strachu, pláč, ztuhlost celého těla aj). Smysl některých otázek bylo třeba oběti srozumitelně vysvětlit (např. negativismus, sebevědomí).