Determinanty domácího násilí. Týrání nezletilých
Determinanty domácího násilé
Týrání nezletilých
Jiří Sedlák
J. Chyby při uspokojování potřeb
Zdravý vývoj dítěte vyžaduje, aby byly uspokojovány základní somatické a psychické potřeby dítěte. Tyto potřeby vymezilo UNESCO:
1.dítě potřebuje být milováno, později tuto lásku oplácí. Potřebuje jistotu, že je rodiče chtějí. Stabilní vztah k matce je zcela rozhodující pro další citový vývoj dítěte a pro jeho adaptabilitu v lidské společnosti.
2. Dítě potřebuje, aby bylo akceptováno, a to trvale, aby si ho dospělí všímali a zabývali se jím.
3. Dítě potřebuje bezpečí, stálé a neměnné prostředí.
4. Dítě potřebuje vzor, se kterým by se mohlo ztotožnit.
5. Dítě potřebuje volný projev. Příkazy, zákazy, tresty i hrozby je silně omezují. Proto výchova kladem, pomocí povzbuzo-
vání a pochval, odměn, je účinnější. Ve zvýšené míře to platí u
dětí, které byly předtím stresované a deprivované.
6. Dítěti je třeba připravovat vhodné možnosti k jeho všestrannému rozvoji, a to již od nejútlejšího věku. Jinak dojde k opoždějí v jeho vývoji (sr.: M. Zahálková 2001).
Psychické potřeby jsou závislé na biologické, vztahové a sociální dimenzi (M. Vítková 1997).
Pokud rodiče zabraňují, aby jejich dítě uspokojovalo své potřeby, vyvolávají u něho stres. Potřeby mohou být buďto málo uspokojované nebo uspokojované opožděně. V obou případech vzniká pro dítě stresová situace a objevuje se úzkost (P. Leachová 1998).
K. Fyzické týrání
Tělesné tresty v rodinách zná u nás podle průzkumu 92,4% tázaných dospělých. Asi 39,7% dětí je v rodinách trestáno často až na hranici tělesného týrání (Z. Matějček, Z. Dytrych 1994).
U dětí kojeneckého a batolecího věku má týrání často smrtelné následky. V důsledku týrání, vražd a zanedbané péče u nás přichází o život ročně kolem 50 dětí.
Pravidelné tělesné trestání dítěte je u nás užíváno jako převažující výchovný prostředek (Internet 2001).
75 % obětí v BKB žádalo o pomoc teprve v okamžiku, kdy si uvědomilo, že jim jde skutečně o život (L. Čírtková 2001). V televizi Praha 1 v květnu t.r. byla ohlášena celostátní kampaň
BKB, který zavede trvalou telefonní linku pro oběti trestných činů (přepadení, okradení obětí).
Některé formy tělesného týrání jsou skryté a lékaři se je nepodaří zjistit. Patří sem případy, kdy rodiče otevřou na kojence nebo na batole okno, dítě se nachladí, vznikne zápal plic, na které dítě zemře.
Mnoho lidí se mylně domnívá, že násilí musí mít jen fyzickou podobu. To je nesprávný názor, protože existují daleko rafinovanější postupy, jak druhého násilně trápit. Je pravda, že např. jeden políček, uštědřený v afektu, je-li ojedinělý, napatří k typům trvalého násilí (T. Novák 2001).
Někteří rodiče nutí své děti nosit těžké nákupní tašky nebo pomáhat rodičům např. při zemědělských pracích a nadměrně je zatěžovat. Také užívání nadměrných tělesných trestů je pozůstatek tradice, která u nás přetrvává od starověku, i když vyjádření o jeho škodlivosti u dětí lze nalézt např. u Marca Fabia Quintiliana (35-95), u Marca Aurelia (121-180) i jinde. Když je dítě bito, naučí se prát se spolužáky (Desatero rodičů, Kampaň Metro 2001). Některé případy velmi hrubého zacházení s dětmi lze kvalifikovat jako trestné činy podle trestního zákoníku. Fyzické týrání dítěte je součástí syndromu CAN. Pokud nezanechává marantní stopy, je nejrozšířenější skrytou kriminalitou. Na veřejnost se dostanou jen ty nejkřiklavější případy.
Jemná motorika je jednou z nejdůležitějších oblastí pro pedagogické hodnocení poruch jako následků fyzické nebo psychické agrese na dítěti.
L. Psychické týrání
Do kategorie psychického týrání patří také nadávky a vyhrůžky, podezírání, výslechy, rušení spánku, vyptávání do noci, stále druhého kontrolovat, vyčítat všechno možné i nemožné, ponižující zákazy, že ten druhý nesmí ani vkročit do některých místností,že se nesmí setkat s nejbližšími příbuznými apod. To jsou formy klasického násilí psychického rázu. Je rozdíl mezi tím,když rodič na dítě někdy zakřičí a když na ně řve každý den. Často jde u rodiče o emoční nezralost a výkyvy v náladách, nebo ve způsobu jednání. Děti tímto typem domácího násilí velmi trpí (Kampaň Metro 2001). Soustavné zastrašování dítěte, hrubé výrazy i nepřiměřené nároky jsou aktivními formami stresového týrání. Děti, které byly vystaveny domácí verbální agresi, mají mnohem menší sebevědomí než jejich vrstevníci. Psychické týrání dítěte je součástí syndromu CAN. V roce 1990 byla u nás zavedena po prvé evidence případů CAN, a to v rámci výkazů o dispenzární péči. Bylo zachyceno 248 případů z celkového počtu 2,500.000 dětí. Na první pohled je jasné, že je záchyt značně nedokonalý. V USA je hlášeno stonásobně více případů, z toho bylo v polovině případů prokázáno zavinění nejbližšími osobami dětí. Přetrvává velmi složité předávání poznatků o týraných dětech mezi odbory sociální péče a mezi policií, což může být pro dítě osudné (Z. Matějček, Z. Dytrych 1994).
Důvodem toho, že se psychickému násilí nepřikládal dosta tečný význam je v tom, že psychické násilí většinou nepředstavuje přímou hrozbu. Proto nejsou některé projevy psychického týrání považovány za domácí násilí a jsou společensky dokonce často tolerovány.
M. Agresivita rodičů
Agresivita dospělých vůči dítěti může mít fyzickou i psychickou formu.Většina lidí si neuvědomuje souvislost mezi agresí k nevinnému dítěti a mezi projevy psychického onemocnění dítěte (Z.Matějček, Z. Dytrych 1994).
Také je možno se setkat s mýtem, že se násilí objevuje pouze v rodinách alkoholiků, jen na venkově nebo jen výjimečně u rodičů s nižním vzděláním. Jde o předsudek, který neodpovídá skutečnosti. V ČR má polovina žen jako obětí domácího násilí středoškolské vzdělání. Násilí se vyskytuje i v těch rodinách, ve kterých mají oba rodiče vysokoškolské vzdělání a dokonce i v rodinách učitelských (T. Novák 2001).
Vzhledem k syndromu CAN v rámci problematiky domácího násilí patří mezi rizikové skupiny rodiče, u kterých proběhl anomální vývoj osobnosti s agresivními povahovými rysy, lidé im- pulzivní, nezdrženliví a s neurotickými obtížemi, jedince závislí na alkoholu a drogách, rodiče nezralí a nevyspělí, lidé se zvláštním životním stylem, jedince, kteří žijí v chronicky stresové situaci a kteří trpí některými formami psychického onemocnění, osoby mentálně retardované, "přeangažovaní", s deprivační nebo subdeprivační historií (Internet 2001).
Některé děti jsou vůči agresivnímu chování rodičů odolněj- ší, jiné jsou méně odolné. Výzkumníci zjistili, že je pro děti prospěšnější, když jsou od agresora odděleny a když žijíé jinde než on. Pokud děti psychicky onemocní, jakmile opustí násilnické prostředí,většinou se zotaví, pokud jsou vůči stresu odolnější. Jiné děti se nezotaví a vyžadují dlouhodobé léčení (M. Bentacourtová 1997).
N. Sexuální zneužívání
Poměrně řídce se vyskytuje pohlavní zneužívání nezletilých. Pokud k němu dojde, zanechává u dítěte trvalé poškození jeho psychiky. Sexuální zneužívání je součástí syndromu CAN.
Sexuální zneužívání vede k uspokojování sexuálních potřeb zneuživatele a jde o sexuální znaužívání tehdy, když je dítě vystaveno nepatřičně sexuálnímu kontaktu nebo chování. Dítě je plně zákonem chráněno před sexuálními kontakty v jakékoli formě až do svých 15 let. Pokud jde o zneužívání závislosti jedné osoby na druhé, není stanovena věková hranice. Sexuální znaužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tj. i takové, kdy dítě na první pohled nestrádá a kdy je prožívá jako relativně příjemné.Mají totiž vždy negativní dopad na další psy- chický vývoj dítěte.
Neexistují seriózní odhady rozsahu sexuálního zneužívání dětí. Kriminalisté je bagatelizují, když uvádějí mizivá čísla soudně řešených případů. Sexuální zneužití je vždy aktem násilí. Nejčastěji jsou postižena děvčata mezi 6-11 lety, na druhém místě jsou děti do pěti let a na třetím místě jsou děti 12-16 leté.
Podle J. Cvikové (1998) souvisí sexuální zneužívání úzce se sociální izolací, s výraznými saturitativními strukturami, rigidními sexuálními normami, s přísným morálním klimatem a s patriarchálním typem rodiny. Jde o zneužívání moci a autoritativní pozice otce.
Sexuální zneužívání má u dětí tři formy.
Bezkontaktní jako je např. obnažování nebo masturbování před dítětem či pozorování nahého dítěte kvůli vlastnímu sexuálnímu vzrušení nebo uspokojení. Také když dospělý umožní dítěti sledovat pornofilmy, pornočasopisy nebo sledovat soulož
Stalo se, že např. děvče v devíti letech pozorovalo v noci nebo večer otce při jeho souloži s jeho přítelkyní a asi po týdnu, když bylo u matky, sedlo si na ni rozkročko a napodobovalo kopulační pohyby za přítomnosti její babičky a dědečka, kteří s hrůkou mlčky přihlíželi.
Druhou formou je tzv. kontaktní zneužívání. K této formě dochǡzí tehdy, když je dítě přímo osaháváno, když je líbáno na intimních místech, laskáno na prsou, na genitáliích nebo když je dítě donucováno manipulovat pohlavními orgány vlastními nebo cizími.
Též orální nebo anální sex či sexuální styk s dítětem patří do této skupiny trestných činů.
Třetí formou je komerční sexuální zneužívání k dětské tzv. pornografii nebo k dětské prostituci (Internet 2001)
Přístup policistů při ohlášení sexuálního zneužití popsala výstižně P. Vitoušová (2001). Mnohé z uváděných přístupů se vys- kytují v praxi i u nezletilých. Službukonající policista:
1. neakceptuje, že se nezletilá stala obětí trestného činu a jedná jakoby šlo o neoprávněné nařčení. Uplatňuje necitlivýaž lhostejný přístup,
2. oběť mentoruje, vytýká oběti její lehkomyslnost a naivitu,
3. mnohdy dokonce odmítne oznámení jako trestné registrovat,
4. nevhodně se vyptává a komentuje sdělení poškozené, projevu- je k jejímu sdělení nedůvěru,
5. k lékaři dopravuje oběť nevhodným způsobem,
6. o průběhu trestního řízení oběť nedostatečně informuje,
7. nerespektuje silné rozrušení oběti,
8. velmi podrobně a důrazně oznamuje oběti sankce v případě
křivé výpovědi,
9. rekognici pachatele neprovádí ve speciální místnosti s jed- nostranným zrcadlem,
10. nezohledňuje osobní situaci oběti,
11. klade nevhodné otzky, týkající se intimního života oběti,
12. nerespektuje všechna práva oběti.
Uvedené způsoby chování policistů při hlášení sexuálního zneužití dítěte nebo dospívající adolescentky svědčí o tom, že u nás nejsou policisté odborně školeni.
O. Citové zanedbávání dítěte
a labilita rodiče
Skupina dospělých, která ohrožuje děti týráním, patří k lidem agresivním, mpulzivním, nezdrženlivým, neurotickým, závislým na alkoholu nebo na drogách, dále k lidem se zvláštním životním stylem, klidem, kteří žijí dlouhodobě ve stresových podmínkách na pracovišti, k lidem psychicky nemocným a lidem s oslabenou kontrolou (Z. Matějček, Z. Dytrych 1994).
Emoční nezralost a výkyvy v náladách rodičů vede i u normálně vyvinutého dítěte ke stresu a k postupnému opožďování ve vývoji a někdy až k těžké deprivaci (L. Monatová 2000).
Citový chlad rodičů a emoční zanedbávání dětí je poměrně časté. Rodiče si jeho škodlivost neuvědomují. Odborníci považují fenomen citového týrání a zanedbávání za velmi závažný. V řadě případů rodiče dětem citově neubližují záměrně. Nejsou si vědomi důsledků svého jednání. Každé dítě prožívá mnoho různých emocí, a to již od nejrannějšího věku. City jsou průvodním jevem všech psychických procesů. V těch případech, kdy se rodiče s dítětem nepomazlí, neprojeví mu svůj kladný citový vztah, dítě citově strádá a projevuje se to později i v jeho chování. Dítě vyjadřuje slovně takové situace takto:"Mamka mne pohladí, taťka ne". Jde v těchto případech o důsledek citového chladu rodiče a řadí se k typům psychického týrání. Často medvídek nebo jiná hračka dítěti nahrazuje chybějící citový vztah (Kampaň Metro 2001).
Nedostatek vřelých citových vztahů ze strany jednoho z rodičů nebo obou narušuje normální psychický a emocionální vývoj osobnosti. Nevytvoří-li se potřebná citová vazba mezi dítětem a dospělým, dochází k citové deprivaci, někdy i k jeho zvýšené impulzivitě a zranitelnosti, případně i ke zhoršení jeho intelektuálního vývoje (R. Midgley 1998). Pokud chybí kladný emocionální vztah mezi dítětem a rodičem, dítě hledá při dospívání pozitivní citové vazby mezi svými vrstevníky nebo v sociálně nežádoucích skupinách (M. Pospíšil 1999).
Citová labilita jednoho z rodičů je vážnou překážku správné výchovy. Citově nevyrovnané zacházení s dítětem, křik a nadávky, užívání vulgárních výrazů, výbuchy vzteku působí výchovně nepříznivě. Vyskytuje se obvykle u párů s nerovnocenným vztahem, jehož základem je znaužívání moci.
Do skupiny příčin citového strádání dítěte patří také případy, kdy jeden z rodičů po rozvodu omezuje kontakty s druhým rodičem nebo i s jeho spolužáky.