Domácí násilí

Učitel ve škole si mnohdy všimne následků domácího násilí jako např. záchvatů vzteku, náhlého zhoršení prospěchu, zvýšené  nepozornosti,častých poruch paměti apod. V tom případě má povin-

nost ohlásit podezření na psychické nebo fyzické zneužívání řediteli školy a ten sociálnímu pracovníkovi, případně vyšetřovateli (M. Bentacourtová 1997).

Intenzita zátěže při práci ve škole je stimulačním faktorem vývoje organismu dětí, avšak pouze v rámci určitých hranic. Pokud je inzenzita zátěže překročena, stane se nadlimitní zátěží a dochází k selhání (V. Stěpanov, Č. Červený 1980).

Zhoršení prospěchu je často se vyskytujícím následkem týrání. Je ovšem třeba jemně rozlišovat, zda jako příčiny nejsou jiné faktory než domácí násilí.

Nenadálé, překvapivé zhoršení školního prospěchu dítěte je nejčastějším symptomem toho, že se s dítětem něco nepříznivého děje. Někteří rodiče tělesně potrestají dítě a domnívají se, že je to v jeho zájmu. Očekávají, že bude jejich dítě reagovat poslušností a pokorou. Ve skutečnosti u něho vyvolají stres, který vyústí ve strach. Pokud je dítě starší, pak takový postup rodičů zcela selhává. V době dospívání má již dítě svůj rozum a reaguje jinak než od něho rodiče očekávají. S agresí vůči dítěti v tomto případě rodiče moc nepořídí. Jejich agrese se obrátí proti nim. Vzniklý strach, úzkost se vyznačuje značnou intenzitou psychických, vegetativních a somatických prožitků. Jde o projevy nejrůznější stresové aktivace s typickými nepříjemnými subjektivními prožitky, s vysýcháním v ústech, s naskočením tzv. "husí kůže". Objektivně lze pozorovat nutkání k pláči. Obava z budoucího ohrožení u dítěte vzniká na základě jeho zkušeností s minulými ohroženími a vždy při tom vzniká stresová reakce (J. Taxová 1987). Pokud neodpovídají představy rodičů známkám na školním vysvědčení, může nastoupit drama, které může dopadnout velmi tragicky. Příčinou může být menší nadání dítěte, jehož výsledky nenapraví ani zvýšená píle dítěte.

Jindy mohou být příčinou skryté problémy např. s neobjeveným postižením. Mnohdy to je absence motivace k učení nebo neznalosti, jak zvládnout školní látku. Jistý díl viny mohou mít rodiče, kteří se během roku dítěti nevěnovali a příliš se nestarali o jeho záležitosti ve škole (D. Nováková 2001).

Nespecifické poruchy školní interakce jako důsledek nezvládnuté zátěže jsou častější u chlapců než u dívek (M. Havlínová a spol.1987).

U 65 žaček (ve věku 10-11 roků) základní školy a u 15 žáků (n = 8 + 7) byly zjištěny zvýšené hodnoty úzkosti ( podle testu STAI) v situaci zvýšené školní zátěže (J.Kotrlová a spol.1991).

Mezi dětmi a výchovně vzdělávacím procesem probíhá interakce, která může za určitých podmínek probíhat jako interakce zátěžová či stresující. Z toho důvodu často nebývá pedagogem hodnocen stres z domácího násilí vždy jako příčina zhoršeného prospěchu dítěte. V tomto případě je určujícím faktorem zvrat v prospěchu, náhlý výkyv směrem ke zhoršení.

Učební proces představuje pro 7-10 leté žáky množství zátěžových faktorů, s nimiž se žáci vyrovnávají, adaptují se na ně v průběhu tří etap adaptace k učební zátěži:

1. orientační přizpůsobení probíhá v 1.-4. týdnu,

       2. druhá fáze nestabilního a neúplného přizpůsobení trvá od 5. do 6. týdne od začátku školního roku,

       3. třetí fáze stabilního přizpůsobení začíná 7.týdnem a je typická růstem práceschopnosti žáků (A.G. Chripkova a spol.1982).

               Zátěž, stres a napětí se týká v současné škole všech žáků, bez ohledu na jejich školní prospěch. Projevuje se v subjektivním prožívání napětí a ve více biochemických a neurovegetativních reakcích (Kontrová-Poláchová, J.).

Stres z přetěžování se vyskytuje v rodinách, ve kterých chtějí mít z dítěte "hvězdu", "primadonu", "jedničkáře", a to za každou cenu. V tomto případě nezvažují možnosti dítěte, jeho nadání a hranice jeho výkonnosti nadměrnými podněty je přetěžují, i informacemi, jsou na ně přehnaně přísní až tvrdí. Vyžadují bezpodmínečnou poslušnost a podřizování se jejich požadavkům. Výsledkem je buď oslabení vůle a neschopnost samostatně se rozhodovat nebo naopak agresivita v době, kdy rodič není přítomen či vznik některých defektů. Nadměrná tělesná nebo duševní zátěž se může stát vyvolávacím momentem určité poruchy, selhání nebo onemocnění (L. Monatová 1984).

Rodiče se mnohdy snaží vyvolat v dítěti pocit viny, když mu opakují: "Neučíš se ! Jsi líný ! Jsi nezodpovědný ! Paní učitelka si na tebe stěžuje ! Musím kvůli tobě do školy a dozvídám se samé záporné věci !" Rodiče se snaží změnit špatný prospěch děcka a proto mu říkají denně nebo píší příkazy: "Uč se  Denně vypočítej deset příkladů na odčítání, deset na sečítání, deset na násobení a deset na dělení! Přečti krátký článek ! Napiš diktát ! Jak to, že opouštíš prostor školy! Dělej dopoledne úkoly ! Hrej na klavír !" apod. Dítě po takových výčitkách hledá příčinu v sobě. Přímé absolutní příkazy dítě kolem 11 roků většinou odmítá, neboť cítí, že ho dospělý utlačuje. Rodiče zapomínají, že výčitkami nic nenapraví, že jimi nenaučí samostatnosti. Úkoly děcku pravideně nekontrolují, nevysvětlují mu nejasnosti a zabývají se svými problémy, fuškami, koníčky. Nevyhodnotí vzniklou situace správně a nepřijdou na to, že příčina není v dítěti, ale v nich samých, v jejich výchovných postupech.