Domácí násilí

Determinanty domácího násilí

Příznaky ve fyzické oblasti.

Jiří Sedlák

G. Poruchy tělesných funkcí

Fyzické týrání zahrnuje všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti, do nichž patří kromě hrubých útoků na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození nebo smrt dítěte, také navýš pravidelné používání tělesných trestů jako převažující výchovný prostředek. Formy jsou velmi různorodé, např. nepřiměřené bití rukou po hlavě nebo po tváři (facky, pohlavky), navýš různými nástroji jako je např. vařečka, řemen apod., údery pěstí, kopání, popáleniny, opařeniny, bodné rány, nepřiměřené tahání za ušní boltce, vytrhávání vlasů, odhazování děcka, jeho škrcení nebo dušení, svazování, připoutávání, silnétřesení, odnímání potravy, omezování spánku (Internet 2001).

Příznaky tělesných poruch jsou obvykle dost nápadné. Ve svalové oblasti je možno u dítěte pozorovat m.j. stažení menších svalů okolo úst, kolem rtů, vodorovných a svislých svalů čela. Dlouhodobé působení stresu může zatěžovat partie v okolí očí. Stres totiž ovlivňuje svalové partie i jazyka a čelistí, zvláště klouby, které spojují horní a dolní čelist (J. Dobiáš 1985). U fyzických symptmů domácího násilí je třeba vzít v úvahu, že zátěž a stres se u dětí projevuje jinak než u dospělých. Některé reakce jsou společné, jiné rozdílné. U dětí k projevům patří zvýšený pohybový neklid nebo ochromení pohybů na krátkou dobu, jakási ztrnulost, která dospělým často unikne).

Navenek se projevuje jako ztrnulá pantomimika, ztrnulý celkový postoj těla se zvýšeným svalovým napětím až třesem a zároveň spojení s utlumovou reakcí na vnější podněty. Viditelné a pozorovatelné je jen prochladnutí až zblednutí kůže obličeje, rukou,nohou a vnitřních orgánů, které však nelze přímo pozorovat(J. Marek 1985, H. Howald, E. Hahn 1982, B. Lagerbäcková 1991). Objeví-li se náhle u dítěte pomočování kolem 8.-10. roku, bývádůsledkem psychického týrání.

Některé děti udávají po prodělaném stresu tlak v hrudi. Objektivně se u nich vyskytuje nepravidelný srdeční rytmus nebo u některých vyšší hladina tepu, u jiných původně nižší krevní tlak se po stresu zvýší, dech se prohloubí a zrychlí.Endokrinologové udávají v těchto případech chronické snížení sekrece růstového hormonu (J. Marek 1985). Běžné jsou poruchy trávení a vyměšování, ztráta chuti k jídlu spojená s bolestmi žaludku, s průjmem či zácpou, to jsou jedny ze závažných příznaků chronického psychického poškozování často stresovaných dětí (P. Vyhlídalová 1996).

U predisponovaných dětí může vzniknout vlivem stresu astmatický záchvat nebo dušnost, kdy si dítě stěžuje:"Mamko, mně se těžko dýchá !" Po stresových podnětech se v těch rodinách, v nichž se častěji vyskytovalo bronchiální astma, může objevit již od pátého roku. Stres, strach je pak vyvolávajícím faktorem. Úporné intenzivní bolesti hlavy spojené s poruchami vidění nebo se zvracením či nutkáním na zvracení se po určitém stresu u dětí nebo po strachové reakci, po šoku podobají migréně a mohou se projevit již od 3. roku věku (R.Midgley 1998).

H. Poruchy spánku

Ze stresové symptomatologie se vyskytují často také poruchy spánku. Při psychosociálním stresu jsou primární poruchou poruchy spánku. Dítě má děsivé sny, křičí ze spaní. Noční děsy mívají souvislost s vnějšími událostmi.Po probuzení jeví dítě známky stresu. Noční děsy nebývají příliš časté. Vznikají během fáze ortodoxního spánku a jsou průnikem emocí, obav, paniky nebo traumatu. Uprostřed noci se dítě posadí, vytřeští oči, vypadá vyplašeně, někdy sebou hází, mumlá nebo mluví nahlas.

Noční děs brzy odezní.Zdá se, že není při smyslech a že není v kontaktu s realitou.Jde o projev extrémního strachu (P. Leachová  1998).

Psychosociální stres prožívají např. děti (i děti předškolního věku) v rozháraných rodinách při emoční a psychické deprivaci. U těchto dětí se chronicky snižuje sekrece růstového hormonu, jsou utlumeny reakce na vnější podněty. Vzniká u nich primární porucha spánku, kdy nedochází ke 4. spánkové etapě a 3. spánková etapa je silně zkrácena. Důsledkem je porucha růstu (Marek, J. 1985).

CH. Poruchy psychických funkcí

Příznaky psychických poruch vlivem stresu vyvolaném domácím násilím, jsou v odborné literatuře podrobně popsány. Většinou  jsou charakterizovány obvykle jen krátkodobými poruchami různé závažnosti. Bývají sdruženy s nejrůznějšími potížemi tělesných orgánů.

Formy psychického týrání jsou velmi různorodé. Vždy jde o takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, na vývoj jeho chování i na vývoj jeho osobnosti, ne jeho sebehodnocení a také na vývoj jeho sociálních vztahů.

            K nejčastěji se vyskytujícím formám patří nadávky, ponižování, zesměšňování, opovrhování, vyhrůžky, cílené vyvolávání strachu dítěte, odmítání dítěte, citové vydírání, stálé srovnávání s jinými úspěšnějšími dětmi, požadavky nereálných úkonů,nepřiměřené izolování dítěte od kamarádů nebo od druhého rodiče čiod jiných osob, zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zne užívání dítěte jako svědka, získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti druhému rodiči, nepřipravování dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem (Internet 2001).

1. Důsledky psychického týrání

Časté jsou poruchy pozornosti. Během vyučování je dítě jakoby duchem nepřítomné, nedává pozor, není schopno koncentrovat se, při vyvolání učitelkou neví oč jde nebo vůbec nereaguje. S poruchami pozornosti jsou sdruženy poruchy paměti. I. Ruisel (1988) zjistil, že má úzkost vliv na dlouhodobou sémantickou paměť. Vlivem stresů z domácího násilí dítě zapomínalo úkoly, části svého oděvu, pomůcky do školy (L. Bartoš 1998). Poruchy myšlenkových procesů při působení stresu zasahují různé myšlenkové oblasti. Mohou se týkat zhoršeného chápání a interpretování informací. Myšlení může být zpomalené, nedostatky se mohou projevit ve slovní zásobě, může být narušeno vnímání sebe sama (Hrdlička). Disociační poruchy se projevují u stresovaného dítěte jako dočasné vyřazení určitých psychických funkcí nebo jako poruchy při vyslovování slov, jako nedostatky ve vyjadřování i chápání mluvené, psané či čtené řeči nebo jako neschopnost jasně myslet (P. Hartl 1993, L. Edelsberger a spol. 1964, J. Průcha a spol. 1998).

            Psychické týrání se může vyskytnout buď samostatně nebo v souběhu s dalšími kategoriemi syndromu CAN. Běžným výsledkem je citová deprivace (např. "Když se nebudeš učit, tak mne utrápíš" nebo "Když pojedeš k babičce, tak z toho onemocním a třeba umřu" nebo "Když budeš zlobit, zabije mně to" nebo "Jsem nemocný proto, protože utíkáš z domu ke své matce,vidíš, jaké z toho mám problémy").Do kategorie psychického týrání patří i nepřiměřenézatěžování dítěte povinnostmi, požadavek na nereálné školní výsledky (Internet 2001).

Dětská emocionalita je charakterizována citlivostí vůči různým situacím, které dokáží vzbudit emoce (J.U. Rogge 1999).

Strach, ať už je reálný nebo nereálný, je vždy zaměřen na jistý objekt (E. Guensberger 1979).

Úzkost je formou emotivní tenze, která se může vyskytnout buď spontánně nebo reaktivně. Může mát formu záchvatovitou nebo free floating (přirozeně měnlivou), může být anticipační jako signál blížící se anxiózní situace /E. Guensberger 1979).

Pokud trvají stavy úzkosti delší dobu, vyvolávají řadu zdravotních poruch a nemocí. Zacházet u dítěte s úzkostí a strachem je vždy velmi ošemetné. Je to forma pro dítě krutá. Není dobře, aby dítě žilo trvale ve stínu trestu a v trvalém napětí. To je vyčerpává a neurotizuje. Takové dítě pak nelze dobře vychovávat, nanejvýš je možno podrobit je drezuře. V úzkosti nelze trvale žít. Proto malé dítě hledá způsob, jak se úzkosti zbavit. Nejčastější obranou dítěte proti úzkosti je jeho agrese (Z. Matějček).

Úzkost je aktuální nepříjemný prožitek tísně nebo tísnivého napětí neurčitého obsahu. Je vyvoláván sociací nejistoty nebo ohrožení. Ohrožení může mít a nemusí mít konkrétní podobu. Když dítě přišlo rozvodem o každodenní přítomnost matky, ke které mělo hluboký citový vztah, vzniká u něho nutně nejen nejistota, ale i napětí a úzkost (Z.Matějček, Z. Dytrych 1996).

     St       Strach a úzkost mívají různý obsah. Vztahová úzkost anebo strach vzniká ve vztahu dítě-rodič. Tento druh strachu a úzkosti může značně ovlivňovat v kladném i záporném slova smyslu aktivitu dítěte. Strach totiž snižuje tzv. generalizovanost citových reakcí a tím vzrůstá diferencovanost a rozpětí jeho sebevědomí a dochází ke vzniku úzkosti. Obsahem strachu jsou obavy. Při úzkosti není dítě schopno určit, čeho se obává (J.U.Rogge 1999).

Úzkost se může stát trvalejším povahovým rysem dítěte. Úzkostné dítě vnímá svět ve zvýšené míře jako nebezpečný.Úzkostnost jako vlastnost je spojena s kvalitou nervového systému, s jeho citlivostí a odolností vůči nepříznivým vlivům. Prostředí

pro dítě nevhodné (vojenský výchovný styl, stálý křik a tresty, omezování volného pohybu dítěte apod.) oslabuje odolnost dítěte vůči všem typům domácího násilí (Z. Matějček, Z. Dytrych 1996).

               Úzkost jako reakce na domácí psychické týrání dítěte může jím být pociťována emocionálně nebo fyzicky. Bývá provázena zrudnutím, bušením srdce, třesem, mrazením, pocením, podrážděním trávicího traktu, bolestí hlavy, nevolností, ztuhnutím šíje, svalovými křečemi apod. Může vyústit v různé emocionální poruchy, které mohou být akutní, krátkodobé nebo chronické, dlouhodobé, tj. mohou trvat i velmi dlouhou dobu (G. Schreiberová a spol. 1997).

Vnější projevy úzkosti mají mnoho různých podob. Může to být nápadná stydlivost, nejistota, neurotický mutismus nebo naopak projevy agrese vůči předmětům nebo druhým dětem či zvířatům, silácké řeči nebo častý pláč (Z. Matějček, Z. Dytrych 1996).

Strachové reakce dítěte, jeho úlekové reakce, obavy a nejistotu lze zjistit psychologickým vyšetřením. Strach vždy vzniká z něčeho konkrétního. Je přirozenou emocí (M. Pospíšil 1996). Za normálních okolností vzniká u dítěte strach tehdy, nejsou-li splněna jeho přání, očekávání. Avšak když je u dítěte vyvoláván strach záměrně, ztíží se tím u něho vývoj vyšších citů (L. Monatová 1984). V poradně dítě svůj strach konkretizuje např. slovy:"Taťka je zlej, bojím se ho, mám z něho strach !" Mnohdy se dítě bojí otci sdělit, že mu vadí jeho křik a tresty (Šestáková 2001). Důsledkem strachu je lhaní dítěte, které se tím chce vyhnout nepříjemným situacím.

Většina stresových podnětů a reakcí na ně je nerozlučně spjata s emocemi. Jsou to emoce velmi různorodé a je jich velké množství. Patří k nim projevy netrpělivosti, očekávání, strachu, obav, úzkosti, agresivity tělesné i slovní. Chorobné domácí emocionální klima vyvolává u dítěte stres (G. Schreiberová, U. van Bergen 1997).

     Po      Poruchy emocionality jsou průvodním jevem většiny rodinných problémů, a to zejména u nechtěných dětí. V takových podmínkách je dítě připraveno o vyrovnanou atmosféru rodinným rozvratem, rozchodem rodičů, případně nedostatečným zájmem o ně. Uvedené situace mohou někdy vyústit až k opuštění dítěte, v sociálníosiření či dokonce v týrání a ve zneužívání.

Vlivem zátěže a stresu může vzniknout u dítěte chorobná úzkost s poruchami emoční sféry. Úzkost vždy ovlivňuje výkon. Vyznačuje se bohatým somatickým a aktivačním doprovodem, který vzniká i tehdy, když je ohrožení dítěte nepravidelné. Výrazný je psychomotorický neklid, poruchy hodnocení, deformace vztahu k okolí i k vlastní osobě, rozpor v motivech, obsese, somatické problémy (M. Vaněk a spol. 1974).

Panické reakce se řadí k vyhraněným úzkostným poruchám. Mají bohatý vegetativní a somatický doprovod (P. Herle, R. Honzák 2000). V psychologické poradně doprovází svou výpověď o útěcích od otce-agresora k matce slzami. Slovně vysvětluje důvod svých útěků tím, že útíká tehdy, když otcovo chování překročí určitou míru. Chce zůstat u matky nastálo, protože je u ní klid, nutnost dodržet soudní výrok o výchově u otce u něho vyvolává panickou reakci (M. Strmiska 1998, 2000, L. Bartoš 1998, J. Kunová 2001). Někteří autoři přirovnávají panickou reakci dítěte k šokové reakci, kdy může u dítěte dojít k lehké poruše vědomí. Dítě si nepamatuje nic nebo jen něco a vzpomíná si postupně  (J. Cimický 2001).

Psychické faktory zátěže jsou podle Michala Hrdličky významnými momenty pro vznik deprese. Podle J. Plevové (1979) u depresivních stavů byl nalezen deficit noradrenalinu, který je způsoben různými mechanismy. Depresivní stavy vykazují u dětí typické projevy, které dítě vyjadřuje pomocí tělesných,příznaků.Např. ho bolí hlava, břicho apod. U dětí se deprese projevuje jinak než u dospělých. Smutné bývá dítě jen několik dní, kdy má některé z uvedených tělesných příznaků. Již po několika dnech může působit relativně normálním klidným dojmem (Hrdlička). Prožívaný stres u dítěte patří k vnitřním signálům,které upozorňují na různá traumata, jež jsou způsobena výchovnými nedostatky (L. Monatová 2000).

Příznaky psychické deprivace se u týraného dítěte objevují tehdy, když nejsou delší dobu uspokojovány základní psychické a hlavně citové potřeby dítěte v konfliktních nebo rozvrácených rodinách nebo v prostředí, které vykazuje neuspokojivé etické cítění či nízkou morální kvalifikaci (L. Monatová 1984).

Psychickou deprivaci, jež se projevila u 82 adolescentů Výchovného ústavu v Západočeském kraji, vyvolalo více faktorů.

Mezi nimi se vyskytovala pravděpodobně absence citových vazeb mezi dítětem a matkou v předchozím období, příkré až kruté tresty za každou maličkost, časté vyvolávání silných pocitů strachu, nejistoty a osamocenosti, časté podléhání náladám nudy a komplex méněcennosti v sociálně funkčních skupinách (E. Kružej 1977).

Pokračuje-li konflikt mezi rodiči i po rozvodu, trvá dále i napětí u dítěte. Vzniká nebezpečí nepřiměřené zátěže děcka pro jeho nervový systém. Výsledky takového nepříznivého působení na dítě se neprojeví ihned, ale až po určité době a následky jsou pak hlubší a trvalejší. Rodič, který v boji o dítě zvítězil, si neuvědomuje, že rodičovství není možné zrušit, že trvá i po roz- vodu. Zůstává stálým faktem. To s sebou nese odpovědnost pro další zdravý vývoj dítěte. Dítě potřebuje po rozvodu oba rodiče.

Je třeba zabránit tomu, aby rozvodový konflikt pokračoval. Když nepřátelství pokračuje, v dítěti zůstává stále silné vnitřní napětí, které je úrodnou půdou pro neurotické potíže, pro poruchy chování i pro jiné nepříznivé komplikace ve vývoji jeho osobnosti. Rodičovským nepřátelstvím je dítě zraňováno. Po- pouzení dítěte, omezování jeho styku s druhým rodičem je proje- vem pokračujícího nepřátelství. "Silnější rodič" si vytváří myl- nou představu, že má vlastněš veškerou výchovnou moc ve svých rukou a že může topho druhého ze života dítěte prostě vymazat. Dítě se tím stává nástrojem pomsty. Dítěti je možno napovídat o druhém rodiči nepravdy, polopravdy i lži, a to s takovým citovým přízvukem, že to v dítěti vzbudí strach z toho druhého nebo odpor k němu. Takový rodič uvádí své dítě do role, která mu v jeho dětském věku naprosto nepřísluší. Nutí své dítě, aby bylo soudcem druhého rodiče. To však není v žádném púřípadě dobrým základem pro utváření mravních zásad děcka (Z.Matějček, Z. Dytrych 1996).

Sebevědomí dítěte po rozvodu velmi snižuje skutečnost, když musí každýden při každé příležitosti vyslechnout, že druhý ro- dič byl darebák, zloděj, debil, hysterik, nepořádný, neschopný, falešný, vyčuraný, asociální, líný, psychopat apod.

Příznaky psychicky a fyzicky týraného dítěte se projevují v chování dítěte a v jeho reakcích na podněty. M. Šebek (1995)uvádí tyto příznaky CAN:

       1. velká ustrašenost - dítě při rozhovoru a otázkách matky se dívá ustrašeně na otce, který je týral,

       2. uhýbání před náhodným pohybem učitele nebo matky, jakoby čekalo fyzický útok,

3. nesoustředěnost,

4. častá neklidnost,

5. občasná apatie,

     6. úzkostné stažení se do sebe,

7. agresivní napadání okolí,

       8. obava upozornit jiné dospělé na týrání ze strachu, že se bude týrání opakovat,

9. obava vrátit se domů ze školy pro strach z trestu,

10. tendence toulat se nebo utíkat z domova,

          11. snadné přijímání postojů trýznitele v sebeobviňování, že je líné, špatné, zlobivé, neposlušné,

12. tendence podléhat větší úzkosti a panice,

13. tendence chránit svého trýznitele,

14. neschopnost "svědčit" proti trýzniteli,

15. ztotožnění se s ochranou matky, kterou mu otec neposkytl.

2. Důsledky sexuálního zneužívání

Děti nejčastěji zneužívá blízká osoba, kterou dítě dobře zná, méně často osoba neznámá. Zneužívatel může na své okolí působit dobrým dojmem,může zastávat prestižní místo v zaměstnání a na veřejnosti dobře vystupovat.

3. Příznaky zanedbávání

              Při zanedbávání dítěte jde o takový nedostatek v péči, který způsobí vážnou újmu ve vývoji tělesném nebo duševním. Má čtyři formy.

               Do první patří tělesné zanedbávání, tj. neuspokojování tělesných potřeb dítěte. Dítěti se např. často neposkytuje přiměřené jídlo, pití, oblečení, přístřeší, dostatečná lékařská péče, zanedbává se prevence apod.

               Citové zanedbávání je druhou formou. Dochází k němu tehdy, když nejsou uspokojovány jeho citové potřeby, chybí-li láska a náklonnost.

            Třetí forma zahrnuje zanedbávání výchovy a vzdělání, když má dítě neodůvodněnou absenci ve škole, když musí delší dobu vykonávat nepřiměřenou práci a přitom nenavštěvuje školu. Třetí formou je zanedbávání dozoru, když je zvláště malé dítě často ponecháváno bez adekvátního dohledu (Internet 2001).

4. Příznaky šikanování

Mezi sociálně podmíněné stresy patří šikanování. Jde o působení extrémní formy systematického sociálního stresoru, jehož cílem je opakovaně a vytrvale ubližovat, ponižovat nebo frustrovat spolupracovníka, nadřízeného, podřízeného, partnera, dítě apod. Původcem mohou být nejen spolužáci ve škole, ale také rodiče nebo členové kterékoli sociální skupiny (I. Šolcová 1995). Šikana je považována za druh psychosociální zátěže (K. Červený, D. Kubešová 1996).

Šikanováním je fyzická nebo psychická agrese vůči dítěti jako slabšímu a jako jedinci v závislém postavení. K základním formám patří ponižování, zesměšňování nepřiměřenými nebo nesplnitelnými úkoly, vynucování "poslušnosti", nucení vykonávat  práci místo "silnějšího", vydírání, vyžadování finančních nebo materiálích služeb (Internet 2001).

5. Příznaky druhotného ponižování

Systémové týrání je týrání takovým systémem, který původně vznikl na ochranu dítěte. Jde o tzv. druhotné ponižování, kdy je dítě vystavováno opakovanému, nadbytečnému zdravotnickému vyšetřování, kdy různé instituce přistupují k dítěti neadekvátně a kdy dochází v těchto institucích ke špatné péči. Patří sem i rozhodování o osudu dítěte, aniž byly získány dostatečné objektivní informace o situaci, oddělení dítěte od rodiny v případech, kdy to není nezbytně nutné. Přiřazují se sem i takové případy, kdy je dítě kontaktováno policií nebo soudním systémem, bez přítomnosti odborného psychologa nebo kdy se dítě zúčastňuje opakovaných výslechů, konfrontačních situací s dospělými apod. (Internet 2001).

6. Důsledky sekundární viktimizace

Sekundární viktimizace vzniká, když je dítě zraňováno a vystavováno nadbytečné psychické zátěži při vyšetřování pro syndrom CAN. Dítě jako oběť trestného činu se stává obětí vyšetřování. Je-li dítě nuceno opakovat vícekrát svou výpověď, jestli se mu dá najevo, že nemluví pravdu, je-li dítě nespravdelivě obviňováno a je přenášena zodpovědnost na ně, je-li dítě odebráno z rodiny a dáno do dětského domova (Internet 2001).

     Př     Přii výslechu dítěte u vyšetřovatele, u policisty, u sociálního pracovníka, má být přítomen slovy zákona "pedagog nebo jiná osoba, která má zkušenosti s výchovou mládeže", respektive psycholog nebo psychiatr jako rovnocenný partner, (viz ustanove ní paragrafu 102 trestního řádu).

             Může po dohodě s vyslýchajícím klást dítěti samostatné otázky nebo dokonce vést větší část výslechu. Jeho úkolem je dozírat na to, aby nebyly dítěti kladeny otázky návodné, sugestivní, úskočné nebo pro dítě nesrozumitelné a také aby nebylo dítě vystaveno extrémní psychické nebo fyzické zátěži Přibraná osoba také může vstupovat do výslechu s návrhy, případně i s protesty.

Soudní znalec psychiatr nebo přibraný psycholog může podle ustanovení paragrafu 118 trestního řádu posuzovat věrohodnost svědecké výpovědi dítěte. To je chápáno jako pokrokový postup.

Rodič může být výslechu dítěte přítomen tehdy, rozhodne-li tak orgán činný v trestním řízení,což je v přípravném řízení nejčastěji vyšetřovatel   \)M. Kloubek 2000).

        7. Příznaky Münchhausenova syndromu

Syndrom Münchhausena se objeví tehdy, když dospělý přenáší své problémy na dítě a má z toho nějaké výhody, např. pobírá nemocenské dávky, dělá mu dobře, když ho okolí lituje. Uvedený syndrom je charakterizován vymýšlením nebo zveličováním příznaků psychického nebo fyzického onemocnění nebo postižení a v důsledku toho je dítě opakovaně vyšetřováno nebo léčeno v takové míře, která neodpovídá objektivní skutečnosti (Internet 2001).

8. Symptomy syndromu posttraumatického stresu

Šok se symptomy posttraumatické stresové poruchy odborníci považují za specifickou formu úzkosti po traumatizující stresové události. Vyvolávají jej i vzpomínky na určitou událost nebo na sen s obsahem určitého stresu, jež narušuje koncentraci pozornosti. Tato porucha může vzniknout bezprostředně po události nebo i s časovým zpožděním po jisté i dost dlouhé době (R. Midgley 1998). U hrubších podob psychického nebo fyzického domácího násilí vzniká stresová porucha později, dodatečně. Je velmi zajímavé, že přitom nejen oběť, ale i pachatel sám rozsah i stupeň násilí minimalizují. Pokud se při psychologickém vyšetření od sebe odlišuje verze oběti a pachatele, je třeba je posuzovat tak, že pravda je vždycky ještě horší než závažnější líčení násilí (BKB 1999).

Syndrom posttraumatického stresu se jako důkaz neuznává, i když je pro poruchy psychiky dítěte velmi závažný.

               Anxieta (reakce na hrozbu) zhoršuje výkon, zvláště v zátěžových podmínkách, a to nejen tehdy, když je trvalým znakemosobnosti, nýbrž dokonce i tehdy, když se vyskytuje jen v určitých situacích (Daniel, J., Skovayová, L. 1987).

              Nikdo nemá čas, aby dítě pohladil, přivinul je k sobě a pěkně k němu promlouval. Dítě začne potlačovat své city a není

pak schopné lásky, stává se neurotickým a vzniká z něho citový invalida.

                O těžké psychické deprivaci v předškolním věku v důsledku špatného zacházení, trestání až týrání napovídá, jak dítě nakládá s panenkami, medvídky, jímž utrhává končetiny, vytrhává vlasy, tluče s nimi atd. Dochází pak buď k nejistotě, strachu až k apatii nebo naopak k agresivitě, k poruchám spánku, ale může se též opožďovat ve svém celkovém vývoji. Jde často o dítě, které ztrácí přirozenou důvěru k prostředí, v němž žije, může se změnit až v dítě s poruchami osobnosti.