Domácí násilí

ASISTOVANÝ STYK S NÁSILNÝM RODIČEM

KAŇOVÁ, Kateřina, RAŠÍNOVA VYSOKÁ ŠKOLA s.r.o.  carlen@seznam.cz

SEDLÁK, Jiří, Psychologická poradna Brno, jirisedlakdrsc@seznam.cz

Abstrakt

Autoři konstatují, že v praxi odborníci zaměňují díky chybám v diferenciální diagnostice asistovaný styk s násilným a nenásilným rodičem. Prezentované kazuistiky to dokládají. Příspěvek charakterizuje psychické poruchy nezletilých jako důsledky nesprávných rozhodnutí soudů. Na vině jsou nepřesné pokyny poradců, předpisy pro sociální práci, práce policistů, soudních znalců, absence centrálního řízení a specializovaných výzkumných prácí.

Klíčová slova: nejlepší zájem dítěte, aspekty oborů, Úmluva o právech dítěte.

Assisted contact with violent parent

Abstract: The authors state that in practice there are because mistakes at differential diagnostics. This contribution sees psychic disorders of non-aged as consequences of incorrect judgement. It is by fault of imprecise instructions of counsellors, regulations for social work, work of the police, assessors, lack of central control and specialised research.

Key words: Shortcomings and mistakes of practice. Absence of control.

Úvod

Domácí násilí je citlivé společenské téma, protože se jedná o tzv. skrytou kriminalitu (srov.: J. Sedlák 2002), jejíž řešení skýtá mnohá úskalí. Nejen pro státní orgány, ale i pro oběti a také pro samé domácí násilníky. Styk dítěte s druhým rodičem po rozvodu nebo rozchodu rodičů patří pouze k jedné skupině problémů, do jejíchž řešení zasahuje řada státních i nestátních institucí a organizací. V praxi dochází k celé řadě chyb a omylů. (srov.: M.Čechová a spol. 2005). Pokud se rodiče nedohodnout, styk s dítětem, na návrh jednoho z nich, určí soud. Rozsudek je výsledkem rozhodnutí soudu, který hodnotí veškeré, důkazy jednotlivě a ve všech souvislostech, ale také při svém rozhodnutí vychází z posudků soudních znalců, doporučení sociálních pracovníků a slovních projevů zúčastněných stran během soudního řízení. Soudy však v podobných věcech rozhodují rozdílně, každý účastník řízení má svůj vlastní přístup a tyto neshody se promítají do rozdílných závěrů soudů.V poradně jsme se setkali s třemi typy styku dítěte s druhým rodičem. Byl to styk bezproblémový, styk asistovaný, styk zakázaný. V příspěvku se zabýváme jen prvními dvěma případy.

Styk bezproblémový

Pokud se rodiče mezi sebou dohodnou na výchově dítěte včetně styku dítěte s druhým rodičem, začnou společně diskutovat, řešit konkrétní úkoly a pokud dojde k harmonii sociálních vztahů, dítě není poškozováno a může se bezproblémově vyvíjet. V takových případech je vhodné, při splnění dalších předpokladů, doporučit soudu rozhodnutí o střídavé péči. Naše zkušenosti dokládají, že je takových případů většina, odhadem 70 %. Ve zbývajících 30 % případů se vyskytují problémy, často obtížně a většinou nevhodně řešené.  

Styk asistovaný

Při rozvodu rodičů soud prioritně řeší, komu z nich svěřit dítě do výchovy. Soudní znalec, sociální pracovník a také rodiče, vyjádří svůj názor, soud rozhodne a nařídí přesně vymezený styk s druhým rodičem a to tak, aby byl rozsudek vykonatelný. Když rodič styk záměrně a bezdůvodně maří, nastupuje výkonná soudní moc. Soud nejdříve rodiče napomene, poté uloží několikrát pokutu, a když ani to nepomůže, vznikají velmi komplikované situace s mnohdy vážnými dopady na dítě, které mohou vést až ke změně soudního rozhodnutí. Soud musí řešit problém maření styku, manipulace dítěte, případně výskytu tzv. syndromu zavrženého rodiče. Komplikace způsobují nepřesně diagnostikované termíny kolem maření styku, asistovaného styku, případně kolem vhodnosti styku s násilným rodičem (srov.: J. Sedlák 2007, J., Sedlák a spol. 2008), manipulace (srov.:J. Sedlák a spol. 2008), nejlepší zájem dítěte, týrané dítě a syndrom zavrženého rodiče (srov: J. Sedlák a spol. 2008). Sociální pracovnice vesměs uvádějí (např. Roušová 2011) že ve své praxi řešily většinou případy, které byly soudnímu znalci označeny termínem manipulace a syndrom zavrženého rodiče. Šlo o případy, kdy jeden rodič programoval, čili popuzoval dítě proti druhému rodiči. V důsledku tohoto programování dítě rodiče odmítalo. Proto soud nařizoval asistovaný styk dítěte s druhým rodičem. Zde vzniká další problém, a to místo setkávání při asistovaném styku. V praxi se používá termín „neutrální prostředí.“ Soudní znalci však často nerozlišují případy skutečné manipulace dítěte a případy dětí psychicky týraných a ve svých závěrech se často mýlí. V tom tkví, podle našeho názoru, problém současného soudnictví, kdy jsou děti bez ohledu na jejich vůli a přání v době kdy jsou již schopny se samy vyjádřit umísťovány do tzv. neutrálního prostředí. Pokud však bylo dítě svědkem domácího násilí, tedy svědkem týrání druhého rodiče, je třeba je považovat za týrané dítě. Toto stanovisko zastává také Světová zdravotnická organizace. Přesto řešení v praxi je stále nejasné. Dle našeho názoru setkávání dítěte s rodičem agresorem bývá vždy problematické a dítěti nic nepřináší. Většinou se jedná o styk vynucovaný, který požaduje agresor dovolávající se svých rodičovských práv a často na úkor oběti. Někteří autoři (srov.: J. Krpálková 2011) navrhují, aby byli oba rodiče po celou dobu styku doprovázeni odborníky. Oba rodiče by však s takovým způsobem styku museli souhlasit a měli by se předem dohodnout na jeho průběhu. Bezpečí dítěte a také oběti domácího násilí by měl garantovat odborný pracovník. Otázkou je co takový vynucovaný a řízený styk přinese dítěti, oběti domácího násilí a co přinese agresorovi. Zda v tomto případě není na místě a v zájmu dítěte, styk dítěte s agresorem zakázat

Nařčení z manipulace je ve sporech mezi rodiči nadužíváno. V poradenské praxi jsme se pravidelně setkávali s tím, že jeden z rodičů druhého obviňoval z manipulace, a to často účelově a bez důkazů. Současná praxe řeší mnoho takových případů, většinou však v zájmu domáhajícího se rodiče a ne v zájmu dítěte. Řeší se, zda a který z rodičů dítětem manipuluje a zda by nebylo dítěti lépe u rodiče druhého. Podle M. Vodičkové (2011) by se měla celá rodina zúčastňovat společných několikadenních sezení, při aktivní regulující úloze odborného psychologa, mediátora a terapeuta. Neznáme však příklad realizace tohoto návrhu. Dostat násilníka ke společné a kontrolované komunikaci je téměř nemožné. Problémem se zabýval Gardner (1991, 2010), který uvádí:“ Syndrom zavrženého rodiče lze použít pouze tehdy, když rodič nezadal nezletilému důvod k tomu, aby jej dítě nenávidělo. Když dojde k tomu, že bylo dítě týráno, je odmítání tohoto rodiče oprávněné a koncept syndromu zavrženého rodiče není platný.“ Uvedený názor se však v praxi nesprávně aplikuje.

Vynucovaný asistovaný styk dítěte s rodičem podle našich zkušeností, které jsme řešili (např. Ivan 13, Ilonka 12, Martin 14, Zuzanka 13, Michal 13, Roman 14) nevedl ke správnému řešení, nýbrž poškozoval nezletilé, a to nejen v případech, u kterých diagnóza zněla týrané dítě. Četné konkrétní kauzy, publikované v tisku dokládají často extrémní doporučení sociálních pracovníků, soudních znalců a soudců. Popsané příběhy svědčí o tom, že násilné umístění dítěte do tzv. neutrálního prostředí bylo pro dítě nevhodné a stresující. Umísťování dětí do léčeben, psychiatrií, dětských domovů, diagnostických ústavů, krizových center z moci úřední je podle A.Vodičkové (2011) už řadu let pro soudní znalce, vyšetřovatele i soudce dlouhou dobu typem standardního postupu, který děti dlouhodobě psychicky a sociálně poškozuje.Ročně se tak odsuzují k těmto pobytům stovky dětí proti své vůli kvůli,  např. pouze kvůli svému odůvodněnému negativnímu postoji k jednomu z rodičů, bez ohledu na to, že se v takových případech negativní postoj dítěte ještě víc prohloubí.

Dítě není objektem, ale subjektem práva. Stát tak postupuje ve jménu práva dítěte na kontakt s oběma rodiči. Kontakt dítěte s odmítaným rodičem stát vynucuje, bez ohledu na škody a na skutečnost, že se tak dítěte prakticky zmocní cizí lidé, zaměstnanci, kteří svoji práci vykonávají dobře nebo špatně, tak jak obecně ostatní zaměstnanci. Stát obrazně řečeno “nezavře“ do léčebny nebo nějakého státního zařízení či na psychiatrii, rodiče, ale dítě, které se nemůže bránit. Dítě je tak vytrženo ze své rodiny, i když neúplné a ocitne se prakticky samo v cizím prostředí bez rodiče, na kterého je zvyklé a kterému je následně zamezen kontakt s dítětem s odůvodněním, že dítě ovlivňuje a popuzuje proti druhému rodiči. Nastává situace, kdy je dítě různými metodami, často nevhodnými a účelovými, přesvědčováno o vhodnosti a potřebnosti kontaktu s druhým rodičem. Cílem je naučit dítě tzv. lásce k druhému rodiči, a to i za cenu, že ztrácí kontakt a vazbu na rodiče prvního, na kterého bývá často úzce citově navázáno. V případě, že rodič, který se tímto způsobem styku s dítětem domáhá, ztratí o styk s dítětem zájem, např. naváže nový vztah, tak je dítě s takto „pošramocenou“ duší vráceno zpět původnímu rodiči nebo zůstává dál v některém z těchto zařízení. Rodič má právo na styk s dítětem, které nemá ve své péči, ale pouze pokud sám chce, ale nemá povinnost se již ke styku s dítětem dostavit. V tomto případě se právo dítěte na styk s oběma rodiči nerealizuje. Žádný exekutor, soudní vykonavatel ani sociální pracovník tohoto rodiče „nepřivleče“ za asistence policie na návštěvu dítěte jen proto, že si to dítě přeje. Jde o více či méně dramatické potupy státu, které jsou podle M. Vodičkové (2011) ospravedlňovány právem dítěte na kontakt s rodičem, který je prý nezbytný pro jeho harmonický vývoj. V podstatě nejde v takových případech o realizaci práva dítěte na rodiče, ale o realizování přání a zájmu rodiče, bez ohledu na negativní zkušenosti dítěte s tímto rodičem a na jeho přání. M. Vodičková (2011) poukazuje na to, že se tak neděje v žádné zemi na světě.  Např. v Anglii ve 40 % případů soudce zakáže kontakt s rodičem, u kterého vzniklo i jen podezření, že došlo k domácím u násilí. V ČR neexistuje neutrální prostředí pro děti ze znesvářených rodin. Někteří odborníci navrhují takové prostředí pro děti zřídit. M. Vodičková (2011) je přesvědčena, že je zřizování neutrálních prostředí zbytečné a do takového prostředí lze umístit jen to dítě, které si to vysloveně přeje a umístila by se tam s ním celá rodina. Přítomen by musel být nejen mediátor, ale i psycholog a sociální pracovník. Měla by se stanovit diagnostická kritéria pro poznávání manipulace, která zatím nemáme. Zatím jsou určována subjektivním odhadem, velmi často chybně. V ostatních případech by byl nejvhodnější podobný postup, který uplatňují britské soudy (srov.: M. Vodičková 2011), tedy styk dítěte s agresorem zakázat.

Závěr

Máme za to, že je třeba jasně od sebe odlišit tři roviny, kdy jde o uplatnění rozdílného praktického postupu při rozhodování o styku nezletilého s  rodičem, který dítě nemá ve své péči. V praxi dochází ke  směšování a k nediferencovanému přístupu. 1. Styk nezletilého s agresivním rodičem, 2.styk nezletilého s neagresivním ale manipulujícím nebo problémovým rodičem a 3. styk nezletilého s rodičem bezproblémovým. Uvedenou diferenciaci doplňují odlišné přístupy u dětí kojeneckého věku, věku předškolního, školního a opět jiné přístupy u dospívajících dětí. Nejvíce chyb vidíme v málo citlivé diferenciální diagnóze a v administrativním přístupu všech zúčastněných osob.

Literatura

ČECHOVÁ, Madla,  ČECHOVÁ, Jitka,  HORÍNOVÁ, Anna,  MRÁZKOVÁ, Zuzana: Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí a výstup monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji Brno, Persefona  2005.

GARDNER, R.. Rovod a čo ďalej? Martin, Osveta 1991.

GARDNER, Richard A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavržení rodiče. 1. Praha : Triton, 2010. 428 s. ISBN 978-80-7387-365-3.

KRPÁLKOVÁ, Jindřiška: Vysílání Rádia Česko, duben 2011.

ROUŠOVÁ, a.:osobní sdělení 2011.

SEDLÁK, J.: Domácí  násilí   stále  rafinovanější.  Universitas,  revue Masarykovy univerzity v Brně 34, 2002, č. 4, s.9-14.

SEDLÁK, Jiří, KOHOUTEK, Rudolf: Manipulace násilníků. XXVI. Psychologické dny „Já &my a oni.“ Olomouc, ČMPS, Katedra psychologie  Filozofické fakulty UP v Olomouci, Slovenská psychologická společnost při SAV 2008, s. 59. Sborník abstrakt z konference  s. 52..  Přístupno také na CD

SEDLÁK, J.:Styk s násilným rodičem. Universitas 39, 2007, č. 4, s. 3-6.

SEDLÁK, Jiří, MICHALICOVÁ, Gerta:, JANSKÝ, Karel: Klamavé prosazování syndromu zavrženého rodiče. XI. medzinárodná vedecká konferencia „Osobnosť a procesy zvládania,“  Stará Lesná 15.-17.9.2008. Kniha abstraktov, ÚEP SAV Bratislava 2008, s. 40.Také na CD.

SEDLÁK, Jiří: KOHOUTEK, Rudolf: Styk obětí domácího násilí s agresivním rodičem. XI. medzinárodná vedecká konferencia „Osobnosť a procesy zvládania,“  Stará Lesná 15.-17.9.2008. Kniha abstraktov, ÚEP SAV Bratislava 2008, s. 51.Také na CD.

VODIČKOVÁ, Marie: Sobečtí rodiče. Násilí na dětech z moci úřední.  MFD 18.7.2011, s. A 10.

Citace:

In: Bratská, Mária (Eds.): Cesty k modrosti. Wais to Wisdom. 29.Psychologické dni.. Medzinárodná konferencia venovaná životnému jubileu Prof. PhDr. Ericha Ruisela, DrSc., .International Conference 5.-6. september 2011, Bratislava, Slovenská psychologickáá spoločnosť při SAV a Českomoravská psychologická společnost. Zborník príspevkov, s. 447-451.

ISBN 978-80-8127-046-8, EAN 9788081270468.