Aplikace sociálního učení u obětí domácího násilí
Application of social teaching in victims of home violence
Jiří Sedlák, Miroslav Pospíšil, Margit Musilová
jirisedlakdrsc@seznam.cz, psychopospisil@seznam.cz, jiri.musil@orgrez.cz
Resumé
Je navržena aplikace sociálního učení pro oběti domácího násilí. V malé řešitelské skupině se oběti naučí čelit verbálním manipulativním útokům domácích násilníků. Změny v řešení konfliktních situací probíhají podle pětifázového specifického informačně stochastického modelu.
Klíčová slova: manipulace agresorů, řešení problémů,, změny postojů a jednání obětí pětifázový model.
Summary
An application is suggested for the victims of home violence. In a small resolving group the victims learn to stand up to verbal manipulative attacks of home bullies. Changes in the solution of conflict situations go along a five/phase specific information stochastic model.
Key words: manipulative attacks of aggressors, solving problems of victims, changes of attitudes and actions of victims.
Úvod
V příspěvku podáváme návrh na jedno možné řešení problému, který je v pozadí nechuti a strachu postavit se domácímu násilníkovi (Bandura, Walters 1962,1967). Nedomníváme se, že je náš návrh ihned uskutečnitelný. Pokud se podaří motivovat oběti domácího násilí (dále jen DN) a sestavit z nich malou řešitelskou skupinu, je návrh proveditelný. Předpokládá také jeho finanční zajištění státem. V opačném případě zůstane v úrovni teorie. Porůznu existují dobré programy, které obětem í násilníkům cíleně pomáhají (Koudelková 2009, Green 2000). Jiné jsou určeny pro nezletilé. Např. J. Töthová (2007). Byl také popsán mediální trénink, zahrnující nácvik chování před kamerou. Řeší se krizové situace, zvyšování sebevědomého chování, sebejistého vystupování. Záznamy se přehrávají skupině. Diskutující kritizují chyby svoje i chyby druhých. Navrhují optimálnější řešení. Cílem je naučit je reagovat pohotově, bleskově a efektivně (Kučerová 2009). Uvedený postup navrhujeme případně uplatnit i při výcviku obětí DN. Oběť žije totiž trvale ve stresu, není vždy asertivního chování schopná a není vždy ochotna spolupracovat při výcviku.
Současný průběh řešení problémů
V první fázi se oběť obrátí na poradnu. Již v poradně by měli odborníci oběť nejen uklidnit, ale seznámit také s celým cyklem řešení jejího problému a především upozornit na úskalí uvedeného cyklu řešení. Hlavně by jí měli poradit, jak těmto úskalím čelit. Měli by oběti pomáhat při jednání s úřady, předat kontakt na další odborníky. To se většinou přesněji, nebo méně přesně činí v krajských městech, kdežto na okresech a obcích nikoliv. V dalším postupu se oběť obrací na odborného psychologa, případně lékaře různé odbornosti a následně na policii, která případ buď odloží, anebo předá soudu. To, co v současné době chybí, je písemný manuál, který by měla hned na začátku oběť obdržet. Ani v poradnách, ani u odborných psychologů se nezaznamenávají kazuistiky, ani se neprovádí přesná diagnóza příznaků oběti. Řešení problémů obětí by pomohlo, kdyby se na vysokých školách zadávala témata zaměřená na DN.
Nácvik řešení problémů
Oběti DN nejsou ani zdaleka připraveny učit se jinému způsobu komunikace i jinému způsobu jednání s domácím násilníkem. Také nelze od nich očekávat, že by byly vstřícné při nabídce přepracovat pod vedením odborníka, své stereotypy chování a konverzace. Nikdy neslyšely o tom, že existují u nich i u násilníků zafixované postoje, které je možno do jisté míry pod vedením odborníka změnit (J. Sedlák 1984). Zvláště když je násilník manipulátorem (Edmüller 2003, Pospíšil 2007, Sedlák 2008). K oběti se většinou nikdy nedostala informace o tom, že je možno naučit se novým způsobům řešení neshod a konfliktů tak, aby byla úspěšnější při jednání. Psychologie takové možnosti nabízí (J. Sedlák 1984, M. Pospíšil 1999). Za vážný nedostatek považujeme to, že podobné konkrétní nabídky nebyly pro potřeby obětí DN dostatečně propracovány, že se nedostaly v rámci poradenské činnosti k obětem a že nebyly zpracovány příslušné manuály (pokud je nám známo, s výjimkou manuálů pro policii). Pokusili jsme se sestavit v hlavních rysech program pro výcvik dospělých obětí reagování na slovní formy násilí. Aplikace sociálního učení u malých skupin obětí DN nebyla u nich v praxi vyzkoušena, ale mohla by jim přinést vhodnější řešení, než na jaká byla zvyklá a jaká dosud v praxi používala. Dosavadní výsledky aplikace sociálního učení u 102 skupin účastníků nejrůznějších profesí vedly k závěru, že učení v malé skupině probíhá podle pětifázového modelu (J. Sedlák 1983, 1984, 2008, Sedlák, Potůček, Rukovanská 1982). Mezi radou a skutečnou pomocí obětem DN je často vakuum. Pokusili jsme se navrhnout možnost, jak uvedenou mezeru aspoň částečně vyplnit. Jednak radami, jednak návrhem na sociální učení.
Legenda: Z1 … Zn zadání problému; P1 … Pn příprava k řešení; D1 … Dn diskuse
Výchozí úvaha: l. Vytvořit polygon n-tého stupně nebo 2. zkonstruovat rovnici s proměnnými, lineárně nebo nelineárně nezávislými koeficienty
Graf 1. Informačně stochastický model sociálního učení
Tento model předpokládá řešení nejméně jedenácti problémů a optimální počet řešitelů-obětí DN. Ukazuje vliv vlastností osobnosti každého řešitele a jejich interakci s ostatními přítomnými řešiteli. Průběh postupných změn v postojích řešitelů demonstruje pětifázový model sociálního učení.
Rady obětem
Návrhy na rozšíření vědomostí obětí je možno členit do několika skupin (Pospíšil 2005). První zahrnuje aktivní naslouchání, druhá a další verbální i neverbální návrhy na slovní útoky, způsoby ignorování, nelogické a konfrontační způsoby reagování. Oběť si je může předem nacvičit ve skupině. Možné reakce, ať již jakéhokoliv druhu, je třeba přizpůsobovat konkrétní situaci. V tom nemůže být oběť samoukem, potřebuje odborné vedení, případně sociální výcvik. Agresor používá různých nadávek, vyhrůžek, také zesměšňování, ponižování, vydírání, vyčítání, ponižující kontroly, manipulativní techniky, vysmívá se oběti (Pospíšil 2007, 2008, Sedlák, Kohoutek 2008). Při své praxi jsme našli tyto nejvíc frekventované výrazy (omlouváme se za jejich nespisovnou podobu): Ty krávo jedna, seš blázen, ty ještě uvidíš. Já tě vyřídím, zničím tě, zaškrtím tě, zflákám tě debile, z bytu poletíš, vypadni hyeno. hovado. Ty kurvo, já si to s tebou vyřídím mezi čtyřma očima. To si ještě vypiješ. Ty gumo, seš magor, hajzl! Zbiju tě a dva měsíce budeš chodit s rozbitou hubou, nikdo tě nezachrání. Seš blbá a dyckys blbá byla. Máš pitomou, blbou palici. Jsi blázen, já pořád říkám, že ty nejsi normální. Jsi psychopat! Máš kostnatou hlavu. Seš tak škaredá! Jsi neschopná. Strč si hlavu do hajzlu a spláchni se. Chcípni. Já tě zabiju! Unesu naše dítě za hranice… Zapálím ti dům. Děti nikdy nedostaneš. Hnije ti hlava. Seš příživnice…) Uvedené příklady i další lze použít při konstrukci příkladů pro sociální výcvik
A. Aktivní naslouchání
1. Důležitou součástí komunikace je aktivní naslouchání. (Např.: Zajímá mne to, mluv dál, zajímají mne tvé pocity). Naslouchání vyžaduje trpělivost a sebeovládání. Oběť by neměla skákat násilníkovi do řeči, přerušovat ho. V takových případech zhusta dochází k hádce, ke konfliktu. Nechť se „vymluví.“ reagovat lze později (Radecká 2008, Medzihorský 1991, Pospíšil1 2008). 2. Oběti je vhodné říct: Soustřeďte se na agresora, a na to, co říká. Naslouchejte empaticky (hmm, chápu to, vím, co si myslíš, rozumím, neříkej, máš pravdu, přesně tak, no ovšem, skutečně?… to mne překvapilo… pokračuj, to mne zajímá…). Parafrázujte to, co slyšíte (jestliže ti dobře rozumím… chápu to tak, že ty… slyším, co říkáš… je to tak?) Buďte obráceni čelem k partnerovi, udržujte s ním kontakt očí, uvolněte se Důležitý je tón hlasu, výraz obličeje, gesta, postoj těla. Mluvte jasně a srozumitelně. 3). Věnujte pozornost výrazům, které se vám zdají příliš důrazné nebo znějí jako nadbytečné. Ukazují někdy skutečný motiv partnera a jeho hodnotový systém. 4. Sledujte jeho neverbální projevy. Porovnávejte je, zda jsou v souladu se slovním sdělením. Pokud vám partner řekne, že k vám mluví upřímně a dívá se bokem, máte pádný důvod mu nevěřit. 5. Zůstaňte soustředěni na cíl, utlumte vše, co by vás rozptylovalo. Držte se tématu, vyčkejte úplného sdělení partnera a předem nic nepředpokládejte. Když se to hodí, přitakávejte ve správnou chvíli. Klaďte doplňující otázky. 6. Neraďte mu, ani mu nedávejte návrhy, nevyprávějte o vlastních podobných zkušenostech nebo problémech. Je-li příliš rozvláčný, shrňte, co jste dosud vyslechli. Vaším úkolem je pochopit, co jste slyšeli a zachovat se podle toho. 7. Naslouchejte vždycky, i když jste v opozici. Neprovokujte. 8. Buďte neutrální, zůstaňte klidní, nezaujatí. Zkuste pochopit situaci, abyste lépe porozuměli. Nepoužívejte diskvalifikaci, ironii, sarkasmus, neponižujte ho. To ho překvapí, protože je zvyklý na to, že obvykle reagujete jinak. Přesvědčte se, zda jste správně porozuměli tomu, co vám partner sděluje. Po jeho delším sdělení používejte kontrolní otázky. („Jestli tomu správně rozumím, tak …“ „Myslíš si tedy, že …Zní to, jakoby…. Podle mého názoru říkáš….) 10. Nechte ho vymluvit se, získejte další fakta. Počítejte s redundancí (už jste to slyšeli, partner se opakuje) a také se stimulací (vydává za pravdu to, co pravdou není) a disimulací (snaha pravdu zakrýt zavádějícími informacemi). 11. Naslouchejte i během pauz v rozhovoru. Neobávejte se ticha. Kdo první promluví po pauze, řekne často něco závažného. 12. Uvědomte si, že 90% z toho, co řeknete, druhý zapomene, 80% toho, co řeknete, zapamatujete si vy. Po skončení proslovu partnera se zeptejte: Je to vše?. Chceš ještě něco dodat? … Ještě něco tě napadá? …Máš ještě něco na mysli? …Máš ještě další výčitky ? Řekni mi je, ať se dozvím všechno najednou. Chtěl bys mi říci ještě něco jiného? … Máš pocit, že ses vyjádřil úplně? 13. Po aktivním naslouchání můžete partnera vyzvat k dialogu. Sdělit mu své názory a postoje (Mohu se nyní vyjádřit já?).
B. Další možné reakce oběti na verbální útoky
1. U obětí domácího násilí, které v rámci terapie absolvovaly kurz asertivní komunikace, lze doporučit chování dle asertivních zásad (Vališová 1998). Doporučuje se uvedené zásady procvičovat ve skupině, kterou řídí zkušený lektor. Může to být i v rámci sociálního učení. 2. Neuvádějte partnerovi za své chování žádné výmluvy či omluvy (ano, to jsem udělala, ano, může ti to tak připadat ne, ani mně se to nelíbí). 2) Na verbální útoky můžete použít i dvouslabičné komentáře (tak, tak, no ne! Ba, vida, máš postřeh) 3) Reagovat otázkou (co tím myslíš? Oč ti jde? V čem je problém? Nač kladeš důraz? Jak to přesně myslíš? Odkud máš tu informaci? Co když odmítnu?). Zvažujte každé slovo, které použijete, mluvte klidně, váš hlas by se neměl chvět, měl by být uměřeně sebevědomý, neagresivní.
C. Neverbální reakce a ignorování
Využívejte řeči svého těla: 1. dívejte se mu do očí, 2. neklopte zrak, 3. udržujte optimální interpersonální vzdálenost, 4. nebojte se gestikulovat, to podpoří význam slova. 5. Někdy stačí pokrčit rameny, 6. jindy se usmát, 7. zamračit, 8. odejít z místnosti pod nějakou záminkou. 8. V asertivní komunikaci lze násilníka ignorovat, tedy nereagovat ani slovně ani neverbálně. 9. Z praxe je známo, že ignorování může být podnětem k útoku. 10. Je vhodnější selektivní ignorování. 11. Věnujte se jen tzv. meritu věci a ne doprovodným urážkám (ty krávo, blbče, pitomče, tys to udělala, přinesla). 12. Reagujete jen na to, zda jste to udělala, přinesla. 6. Ignorujete neslušná oslovení 13. Reakce na nadávky neřeší situaci, ale vede k hádkám.
D. Nelogické způsoby reagování
1. Ne všechno, co v životě děláme, má logiku. 2. Asertivní komunikace umožňuje dělat i nelogická rozhodnutí. 3. Často je to v oblasti emocí. (Máš pravdu, je to nelogické, že jsem se vrátila, když mne trápíš. Chtěla jsem ti dát šanci. Ale zbytečně jsem ti dala šanci, máš pravdu, je to ode mne nelogické). 4. Asertivní komunikace umožňuje reagovat i jinak (Já ti nerozumím… Je mi to jedno… Já to tak nevidím jako ty... Nač mám být doma, když mne jen urážíš, biješ, ponižuješ. Je mi jedno, jestli se rozvedeš. Stejně naše soužití vidím jako neperspektivní). 5. Na co si dát pozor při komunikaci? Nepoužívat výčitkovou formu, na tu je většina lidí vekmi citlivá. 6. U asertivní komunikace si uvědomte, že důležitou složkou není jen obsah – tedy slovo, které říkáme, ale také forma, čili způsob jak to říkáme.
Průběh nácviku
1. Naše dřívější pokusy se sociálním učením v letech 1975-1990 vyústily u nás ke zkonstruování pětifázového deterministicky stochastického modelu, podle něhož ve skupině probíhají fáze sociálního učení. 2. Oběť nejdříve vyslechne instrukci lektora, pak se seznámí s popisem první vybrané konkrétní konfliktní situace. 3. Připraví si svůj způsob jejího řešení. Ten je závislý na jejích zkušenostech. 4. Vyslechne názory spoluřešitelů, ale nepřipouští, že by mohly být správné, proto setrvává na svém řešení. 5. V další fázi připouští, že mohou být i jiné způsoby řešení, ale ještě pořád trvá na svém řešení. 6. Konečně je oběť schopna (ve skupině se to naučila) promyslet více způsobů řešení. 7. Jaký je předpokládaný výsledek sociálního učení ve skupině? Zpočátku to byl u konkrétního jedince jen jeden nebo dva návrhy na řešení
8. Nyní je oběť DN schopna nejdříve analyzovat situaci, vymyslet více způsobů jejího řešení. Pak následuje rozhodnutí, kdy vybere nejoptimálnější způsob řešení z množiny návrhů, který může změnit, pokud se změní podmínky situace a následně jej použít 8. Předpokládáme, že i u obětí bude sociální učení probíhat podle uvedeného popsaného a v praxi vyzkoušeného modelu (Sedlák a spol. 1980).
Příprava nácviku
Dříve než se začne s vlastním nácvikem, je třeba připravit cvičné příklady. Doporučuje se vybrat příběhy, se kterými měly pozvané oběti DN zkušenosti a promyslet metodu získávání obětí, aby byly ochotny nácviku se zúčastnit a také se ho zúčastnily. V žádném případě by se neměly oběti nutit a vystavovat je jakémukoliv nátlaku. Optimální velikost skupiny je sedm osob (Bandura, Walters 1962,1967). Větši nebo menší počet řešitelů snižuje efektivitu sociálního učení. Když se oběti sejdou v jedné vhodné místnosti, jejich stolky se uspořádají do polokruhu tak, aby vedoucí skupiny na všechny účastníky viděl. Každá oběť dostane rozmnožený popis příkladů i s návodnými otázkami. Vedoucí jednotlivé návrhy zúčastněných na řešení zapisuje formou stručných hesel na tabuli. Je vhodné diskusi nahrávat nebo natáčet videokamerou a po vyřešení prvního příkladu nahrávku několikrát přehrát, aby se řešitelé viděli a slyšeli. Takto mají možnost vyvarovat se chyb v komunikaci a v řešení dalších příběhů. Výběr příkladů k nácviku a řízení diskuse je věcí vedoucího (Sedlák 1984). Předpokládáme, že by byli lektoři vyškoleni.
Ukázka instrukce
Pokusíme se pomocí diskuse řešit posupně příklady, které jsem pro vás vybral. S některými z nich jste možná měli, aspoň někteří z vás své zkušenosti. Můžete s nimi zde seznámit druhé. Přečtěte si první příklad, do sešitu si k němu napište svoje návrhy na řešení. Dám Vám k přípravě asi pět minut. Po uplynutí této doby budeme diskutovat…. Kdo se hlásí? Po vyslechnutí vyzve lektor další otázkou, např.: Kdo má jiný způsob řešení? Kdo chce k dosavadním návrhům přidat jiné? Podobným způsobem se pokračuje. Návrhy stručně několika slovy, formou hesel píše vedoucí nácviku na tabuli. Po vyčerpání všech návrhů k prvnímu příkladu zobecní vedoucí skupiny výsledky. Průběh diskuse budeme nahrávat a hned vám nahrávku přehrajeme. Uvidíte, že to bude pro vás velmi zajímavé a poučné. Cílem je společně si pomáhat hledat a nalézat takové způsoby řešení možných krizových komunikací, které by zmírnily nebo odstranily běžné konflikty vyvolávané vašimi partnery.
Závěr
Asertivní komunikace se může uskutečnit, jsou-li oběti DN motivovány, když mají snahu něco nového se naučit a k nácviku se dostavit. Její význam je v tom, že se bude obětem DN snadněji komunikovat s agresorem. Bohužel ho to nezmění. Ale pomůže oběti předvídat jeho činy, správně je vnímat, hodnotit situace s větším nadhledem a citově je neprožívat. Soud může podle zákona z roku 2000 uložit násilníkovi povinnost dodržovat probační program, do kterého patří i sociální výcvik, převýchova a dozor. O výcvikových programech pro oběti DN zákon neuvažuje.
Literatura
Bandura, Adalbert, Walters, R.H. (1962, 1967): Social learning and personality development. Holt Rinhart and Winston.
Edmuller, A., Wilhelm,T.(2003) : Nenechte sebou manipulovat. Grada, Praha.
Green G. H. a spol. (2000): Přestaňte být manipulováni, Pragma, Praha.
Koudelková, Iva (2009): Stop domácímu násilí. Brněnský Metropolitan, 4, 3.
Kučerová, Michaela (2009): Zájem o mediální trénink ke krizi neklesl. MFD 20, C 6, 6.3.09.
Medzihorský, Štefan (1991): Asertivita. Elfa, Praha.
Pospíšil Miroslav (2005).: Asertivita je stále živá. Nákladem vlastním, Plzeň..
Pospíšil, Miroslav (2007): Řešení konfliktů a stresů, manipulace v komunikaci. Nákl. vlastním, Plzeň.
Pospíšil, Miroslav (2008): Slovní manipulace v komunikaci. Nákl.vlastním, Plzeň.
Pospíšil, Miroslav (1999): Zlost, hněv a rozčilení. Nákl. vlastním, Plzeň.
Radecká, M.(2008): Jak nejlépe říkat ne. Grada, Praha.
Sedlák, Jiří (1983) :Brnenskij metod aktivnogo socialnogo programnogo obučenija. In: Sb: Meždunarodnyj In-t problem upravlenija, Moskva, 113-118.
Sedlák, Jiří (1980): Factors of personality as determination of active social learning. In: . Abstract guide. XXII-nd In-t.Congr. of Psychology. Leipzig, 661.
Sedlák, Jiří (1984): Otázky sociálního učení. Spisy UJEP, FF, 257.
Sedlák, Jiří, Kohoutek, Rudolf (2008): Manipulace násilníků. In: XXVI. Psychologické dny. Pogram a souhrn abstraktů, Olomouc, 59.
Sedlák, Jiří, Potůček, Ivo, Rukovanská, Ludmila (1982): Modely akltivního sociálního učení. In: Sborník prací FF UJEP I 17, 111-113.
Sedlák, Jiří, Potůček, Ivo, Rukovanská, Ludmila (1980): The deterministic and stochastic models of active social learning. In: XXII-nd International congr.Ppsychol. Leipzig, 476. Abstr. guide.
Töthová, Jana 2006): Syndrom CAN. Návrh integratívneho expresívno-kreatívneho prístupu v rámci „Terapie diagnostikou“ hrovými projektívnymi metodami. In: 24. Psychologické dny, Olomouc. Prožívání sebe a měnícího se světa. UK Praha, Olomouc, 48.
Citace:
In: Blatný, M., Vobořil, D., Květoň, P., Jelínek, M., Sobotková, V., Kouřilová, S. (red.): Sociální procesy a osobnost 2009. Člověk na cestě životem: rizika, výzvy, příležitosti. Třešť 12. ročník - 16. až 18. září 2009 – Spolupořádali: Psychologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i., Psychologický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Ústav experimentálnej psychologie SAV v Bratislavě, Spoločenskovedný ústav SAV v Košicích. Brno, PsÚ AV ČR, v.v.i. 2010, s. ISBN: 978-80-86174-15-0.